Idit

8.

Na nádraží bylo plno lidí. Všichni pobíhali sem a tam. Směsice zvuků a vůní otupovala smysly. Vlaky se skřípěním přijížděly a odjížděly. Z rozhlasů zněly časy odjezdů a příjezdů. Čtyři mladí čarodějové stáli uprostřed všeho toho ruchu, už předem Idit připravili na to, co bude následovat. Tlačili před sebou vozíky s kufry a mezi nástupišti hledali to, které je přemístí do magického světa. „Tak Idit, jak jsme si to říkali, musíš se rozběhnout a najet přímo do zdi mezi nástupištěm devět a deset. Harry půjde první a ukáže ti to," vysvětlovala Hermiona kamarádce. Harry se tedy rozběhnul jako první proti zdi a bez problémů skrz ni projel. Idit to připadalo neuvěřitelné, ale řada teď přišla na ni. Rozklepanýma rukama chytla držadlo vozíku a pomalu se začala rozbíhat, kousek před zdí nevědomky zavřela oči. Pak uslyšela jen hvízdnutí kolem uší. Ruch kolem ní na pár sekund ustal, ale za chvíli už měla všechny smysly v pozoru. Pomalu otevřela oči. První, co upoutalo její pozornost byla obrovská dýmající lokomotiva, ten stroj ji naprosto ohromil. Celá nádražní budova byla krásná a Idit do ní se svým vzhledem dokonale zapadala. Cítila, že tohle je svět, kam patří. „Všechno v pořádku?" ozval se vedle ní Harry. Idit přikývla: „Víc než v pořádku." To už se k nim přidali ostatní a nastoupili společně do vlaku. Ve vagonu našli poslední volné kupé. Pohodlně se usadili na polstrované sedačky a pustili se do hovoru, jak je Brumbál poprosil. Za pár minut uslyšeli hlasité zahoukání a celý vlak se dal pomalu do pohybu. Hlavním vypravěčem byla Hermiona, dokázala vypíchnout to opravdu nejdůležitější a nejnutnější, co Idit potřebuje, pro ni o úplně novém světě, vědět. Harry a Ron ji pouze doplňovali. Když přišlo v rozhovoru na kouzla vložil se do něho s chutí Harry a otěže na pár minut převzal od Hermiony. Snažili se jí říct vše, ale za tak krátký čas to bylo opravdu nemožné. Cestu a vyprávění si zpříjemnili pár dobrotami, Idit se nejvíce zalíbily Čokoládové žabky. Vlastně se jí toho líbilo tolik, od ničeho nemohla odtrhnout oči. Všechno bylo tak neobyčejné, zajímavé a podivné. Nejvíce ji však uchvátila krajina, kterou vlak projížděl, vždycky milovala přírodu a tenhle obraz byl přímo jak vystřižený z jejího Imaginatoria. Všechno jí připadalo tak známé, takové, jaké si to vysnila, takové, jaké to dlouhá léta ukrývala ve své mysli.

Dveře kupé se šoupnutím otevřely a dovnitř vstoupila dívka s dlouhými zlatými vlasy a až nadpřirozeně bledou pletí. Kolem krku měla několik amuletů a oblečené měla květované šaty a huňatý svetr. „Ahoj," pozdravila tichým, ale jemným hláskem. „Ahoj Lenko," odvětilo trio. Lenka jim však přestala věnovat pozornost a zaměřila se na pro ni neznámou dívku u okna. „Vyzařuje z tebe zvláštní energie," řekla Lenka přívětivě. „To samé bych mohla říct o tobě," pronesla přátelsky Idit a natáhla k dívce pravici, „Já jsem Idit." Lenka stiskla nabídnutou ruku a také se představila. Idit se tahle malá blondýnka opravdu líbila, připadala jí jako víla, jako nadpřirozená bytost z dětské knížky. Obě dívky na sebe s úsměvem zíraly a navzájem se prohlížely. Viděli v té druhé něco fascinujícího. Harry, Ron a Hermiona to pozorovali se značným zmatením, nechápali, co se jim to právě odehrává před očima. „Máš ráda puding?" prolomila ticho Lenka. „Ano nejradši mám vanilkový, ty?" zeptala se Idit. „Také je můj nejoblíbenější. Jeden ti u večeře schovám," nabídla Lenka a bez čekání na odpověď z kupé zmizela. „To byla Lenka Láskorádová, je trochu, no, zvláštní," vysvětlovala Hermiona Idit. „Myslím, že je skvělá," odpověděla dívka vesele. Cesta dál pokračovala už bez vyrušení a kamarádi mohli v klidu dokončit vysvětlování. Když se blížili ke konci cesty vše si zrekapitulovali a doufali, že to nejpodstatnější Idit už zná.

Na nástupišti už čekal Hagrid, v ruce svíral petrolejovou lampu. Hned jak kamarádi vystoupili z vlaku šli ho přivítat. Hned se jich ptal, jaké byly prázdniny, a vyčetl jim, že mu mohli poslat víc dopisů. Až za pár minut si všiml zrzavé dívky, která do tria nepatřila. „A heleme se, kohopak to tu máme. Tebe ještě neznám," zazubil se na Idit. „To je Idit," řekl Hagridovi Ron. „Moc mě těší, já jasem nějakej Rubeus Hagrid," představil se a potřásl dívce rukou až příliš silně. Po krátkém rozhovoru se s ním, ač neradi museli rozloučit, aby stihli kočár a dopravili se včas na hrad do Velké síně.