Idit

15.

Ruce si složila na prsou a odstoupila od stolu. Severus si povšiml, že ruch utichl a podíval se na Idit. „Už jste hotova?" Zeptal se s pochybností v hlase. Idit jen přikývla hlavou. „Dobrá tedy," vstal ze židle a naklonil se nad kotlík. Podle vůně by se dalo soudit, že je lektvar v pořádku. Pro jistotu však do nádoby hodil bílé peříčko. Pokud se zbarví do modra, lektvar je namíchán správně. Oba napjatě čekali na výsledek. A za pár sekund bylo pírko opravdu modré. V tu chvíli Idit spadl kámen ze srdce. „Podívejme se na to, myslím, že jste si vedla obstojně," pokusil se nejspíš o pochvalu Severus. Idit byla ráda alespoň za tenhle malý náznak uznání, nic jiného od něj ani neočekávala. „Děkuji," řekla tiše. Nastala chvíle trapného ticha. Ani jeden nevěděl, co říct, nebo udělat dál. Severus byl zvyklý pracovat se studenty, jenže s Idit to bylo jiné. Téhle dívce, vlastně už ženě, je dvacet pět let a nemůže s ní zacházet jako s neposednými dětmi a drzým dorostem. Po chvilce rozmýšlení pronesl: „Ještě máme půl hodiny." Idit se na něho usmála: „Ano já vím, umím hodiny." Tohle malé pošťouchnutí Severuse povzbudilo k rozhovoru: „Vážně? To bych nečekal od zrzky s želvou." Hned jak tu větu dořekl, napadlo ho, že možná přestřelil. Měl štěstí. Idit nebyla jedna z těch, která se hned urazí. „Myslíte, že inteligenci ovlivňuje barva vlasů? To je zajímavé. Co by to potom vypovídalo o vás?" Řekla Idit a snažila se o co nejsladší úsměv. Na tuto otázku profesor neodpověděl, jen se dívce zadíval do očí. Po chvíli k ní napřáhl ruku: „Já jsem Severus, myslím, že bychom se mohli oslovovat jmény, aby to nebylo takové formální. Co myslíte?" Idit tuto nabídku uvítala a ruku přijala. „Idit," řekla a oba se na sebe usmáli. „Co teď uděláte s lektvarem, který jsem namíchala?" Zeptala se. Profesor přešel k prosklené skříni. Při otvírání panty zaskřípaly. „Račte si vybrat," a poodstoupil, aby měla dívka dobrý výhled. Na poličkách ve skříni bylo vyskládáno nespočet skleněných lahviček, ampulek a flakonků. Idit přišla blíž, aby si je mohla všechny prohlédnout. Tolik rozličných barev a tvarů. Kterou si jen vybrat? Nedokázala se rozhodnout. Zavřela tedy oči a nechala vše náhodě, prostě někam sáhla vybrala lahvičku. Severus ji se zájmem sledoval. Když otevřela oči v dlani už ji ležela nádobka kuželovitého tvaru s korkovým špuntem. S výběrem byla spokojená, a tak lahvičku podala Severusovi. Společně do nádobky nalili lektvar a Idit na cedulku napsala název a přilepila ji na lahvičku. Půlhodina utekla jak voda a konec hodiny se nachýlil. Dívka si posbírala svoje věci a na rozloučenou řekla: „Budu se těšit na další hodinu." Severus rozpačitě odpověděl: „ I já, dobrou noc."

Idit přišla unavená do svého pokoje. Oblečená si lehla na postel a se zvláštním uspokojujícím pocitem za pár minut usnula tvrdým spánkem.

Probudila se brzy, venku byla ještě tma. Slyšela, jak za oknem šumí dešťové kapky. Ručičky budíku ukazovaly pět hodin. Pomalu se zvedala z postele a navlékla si teplé ponožky. Krb byl vyhaslý a v pokoji byla docela zima. Přešla ke krbu a zapálila na něm stojící svíci. Žluté světlo, alespoň pocitově, místnost trochu zahřálo. Dívka vzala z nočního stolku kartáč, a začala si pročesávat zrzavé vlasy. Poté si je spletla do copu a na konci zavázala černou mašlí. Oblékla se a Rafaelovi dala pár listů k snídani.

Procházela stále ještě potemnělými chodbami hradu. Nebála se, vlastně ji to docela uklidňovalo. Ve chabém světle si všímala detailů, které ve dne neviděla. Ocitla se na druhém nádvoří. Rozevřela mapu, kterou dostala od Minervy, a našla nejkratší cestu do skleníků.

Skleníky byly krásné. Uvnitř bylo příjemné teplo. Prostor osvětlovaly petrolejové lampy. Na některých rostlinách se leskly kapky rosy. Dívka slyšela zvláštní bzučení hmyzu. „Dobré ráno," zaznělo jí za zády. Idit nadskočila leknutím. Vedle ní se objevila starší baculatá žena. „Omlouvám se drahoušku, že jsem tě vylekala. Já jsem Pomona Prýtová. Ještě jsme neměli tu čest se seznámit," podala Idit ruku a srdečně jí zatřásla. „Moc mě těší," řekla upřímně Idit, „profesorka Mcgonagallová říkala, že jste ředitelkou mrzimorské koleje?" Pomona se na ni usmála: „Ano to jsem, a jsem potěšena, že do naší koleje patříš i ty." Idit cítila, že je mezi ní a profesorkou dobrá energie. Pomyslela si, že hodiny bylinkářství budou moc příjemné hodiny. Profesorka se dala do vysvětlování. Začala druhy půdy, kyselostí vody a hnojivy. Podala dívce tlustou knihu s nápisem Úvod do bylinkářství I.