Idit

2.

Po příchodu domů si dala malou večeři. Přivítala se se svým věrným společníkem a zároveň mazlíčkem- želvou panem Rafaelem. Přinesla mu pár pochoutek a také list ledového salátu. V obývacím pokoji zapnula televizi, ne protože by se na ni chtěla dívat, ale proto aby se v tom prázdném domě necítila tak osaměle. Idit totiž bydlela sama v jednom z dvojdomků na okraji Londýna. Samota jí nevadila, ale tento dům jí připadal cizí a neútulný, proto raději trávila většinu času v práci, v krámku s knihami. Otvírala ho každé ráno v sedm a zavírala ho večer v tu samou hodinu, celý týden kromě neděle, to bývá zavřeno. Idit tenhle poněkud osamělý život nevadil. Dokázala se radovat z maličkostí a svůj volný čas nejraději trávila ve své říši snů a fantazie. Kamarády nikdy moc neměla, měla spíše známé, se kterými se občas setkávala. Svoje problémy se naučila řešit sama. Protože neměla rodinu, na kterou by se mohla obrátit. Idit už od malička vyrůstala v dětském domově, nijak jí to nevadilo. Zvykla si, a pobyt v domově jí dle jejího názoru dal spoustu užitečného do života. Na univerzitě vystudovala tři roky Britské literatury a dějin umění. A když po škole našla práci v knihkupectví paní Norwickové byla nadšená. Tato mladá dívka prožívala život podle svých představ. A to, co jí chybělo, to si hravě představila ve svém světě fantazie, kterému dala vlastní název Imaginatorium. Imaginatorium si ve své hlavě tvořila od té doby kam až jí její paměť sahá. Ale určitý zlom nastal, když dosáhla dvaceti let. To znamená před pěti lety. Před pěti lety se totiž v Imaginatoriu začaly zjevovat věci, osoby, zvířata, na které ani nepomyslela, prostě se tam samovolně objevily. Idit to chvíli dělalo starosti, ale naučila se je ovládat a pracovat s nimi. Jenže tohle nebyla ta jediná věc, která se v Iditině životě změnila po dosažení dvaceti let. Začalo se jí dít, že se čas od času zapletla do opravdu zvláštních situací, nebo se přímo jí samé přihodily divné věci. Jako například dnes s tou louží. Idit to sváděla vždy na to, že je její fantazie až moc živá, až příliš realistická. Když se párkrát o svých zážitcích zmínila paní Norwickové, připadala si jako blázen. Stařenka na ni vždy upřela vážný pohled, něco zamumlala a řekla jí, ať si dá radši meduňkový čaj a nepřemýšlí o hloupostech.

Ráno Idit probudily sluneční paprsky, které ji hladili po tváři skrz okenní tabulky. Rozespalýma očima se dívka podívala na budík. Bylo pět minut po šesté, ideální čas na vstávání. Pomalými, ale obratnými pohyby vstala z postele a otevřela okno, aby do pokoje pustila svěží podzimní vzduch. Bylo po dešti a v ovzduší byla cítit vlhkost. Idit to ihned vykouzlilo úsměv na tváři. Přešla k oválnému stojacímu zrcadlu. Rozmýšlela se, co si dnes obleče. Její volba spočinula na červených šatech pod kolena. Dlouhé zrzavé vlasy si svázala do drdolu a přes ramena si přehodila pletený šál. Sešla do přízemí a v předsíni si obula bílé tenisky. Pozdravila Rafaela, pohladila ho po jeho šupinaté hlavičce a dala mu plátky rajčete k snídani. Sama si pak do termosky uvařila kávu. Rychle ještě odběhla do koupelny vykonat ranní hygienu a byla připravená vyrazit do práce. Po cestě se stavila v pekařství, aby si ke své kávě koupila makový koláč. Rozhodla se, že koupí dva. Jeden pro ni a jeden pro paní Norwickovou. Aby mohli posnídat společně a udělat si příjemné ráno.

Dorazila ke krámku dvě minuty po sedmé, v pekařství totiž byla delší fronta než obvykle. Odemkla, vytáhla roletu a rozhodla se, že dveře nechá otevřené, aby i dovnitř obchůdku proudilo trochu čerstvého vzduchu. Makové koláčky vyndala z papírového sáčku a položila je na talířek. Rozhodla se se snídaní počkat na paní Norwickovou,ta se v knihkupectví ukázala většinou kolem půl osmé. Paní Norwicková byla osmdesátiletá vdova a majitelka knihkupectví. Neměla žádné děti a byla ráda, že se jí o obchod tak svědomitě stará Idit Smithová. Do knihkupectví docházela pravidelně každý den, a strávila tam většinou tři až čtyři hodiny. Dnes si však dávala načas, osm hodin pryč a do krámku ještě nestrčila ani nos. Idit to trochu znervózňovalo, ale snažila se zabavit jinými činnostmi. Vymetla z krbu popel od včerejška, přerovnala výlohu a ve všech policích a regálech utřela prach. Hodiny odbyly deset a paní Norwicková stále nikde. To už bylo opravdu divné. Idit se rozhodla zajít svou zaměstnavatelku zkontrolovat. Její dům byl jen kousek pře ulici. Již ráno si všimla, že rolety na oknech jsou stále zatažené.Už už sahala po klíči a chystala se zamknout dveře, když v tom se najednou před ní objevila mužská postava. „Dobrý den přeji." Pronesl hluboký mužný hlas.Dívka se rychle vrátila k prodejnímu pultu: „Dobré ráno." Odvětila, a snažila se na chvíli zahnat starost o paní Norwickovou. Všechnu svou pozornost nyní zaměřila na nově příchozího muže. Až teď si všimla jeho poněkud výstředního vzhledu. Starší muž okolo šedesáti let, na sobě měl oblečený klasický oblek trochu neobvyklé barvy. Byl totiž purpurový. Idit se ta barva moc líbila, ale tou nejpodivnější částí na něm byly jeho vousy. Měl je tak dlouhé, že mu sahaly skoro až ke kolenům. Uprostřed je měl svázané provázkem s purpurovou korálkou. Podivný člověk, pomyslela si. Ale na druhou stranu se jí vlastně docela líbil, něco ji k němu přitahovalo. Pár minut na sebe takhle hleděli a vzájemně se zkoumali. Až muž prolomil ticho otázkou: „Máte Decameron prosím?"Idit pokývla hlavou: „Ano...jistě, tady ho máme." Přešla do zadní části obchodu a z nejvyšší police podala muži požadovanou knihu. Poděkoval a šel si s knihou sednout do křesla ke krbu. „Ehm, dáte si čaj?" Zeptala se Idit zdvořile, i když nebylo zvykem, aby si tam zákazníci popíjeli čaj. „ Ah ano prosím, to by bylo výborné." Přijal nabídku muž. Dívka odběhla do kuchyňky připravit čaj. Vše pečlivě naskládala na tác a na talířek rozkrájela koláč,který měla schovaný pro paní Norwickovou, protože už začal pomalu osychat. Tác donesla muži do prodejny a položila ho na stůl. „Posaďte se tu ke mně Idit,prosím." Vyzval muž dívku a poukázal na prázdné křeslo. Idit se bez přemlouvání posadila, a najednou jí to došlo: „Moment! Jak to, že znáte moje jméno?" Muž na její otázku vůbec nezareagoval, oči měl stále připnuté ke knize a přejížděl jimi postupně jeden řádek za druhým. Dívka se začala cítit divně, nepohodlně. Vedle její hlavy něco zaskřípalo. Když se podívala směrem odkud zvuk přicházel, uviděla šálek, ve kterém byl právě lžičkou míchán čaj.Jenže tu lžičku nikdo nedržel, samovolně promíchávala horkou tekutinu. „Pro pána-! Co se to děje." Vykřikla překvapeně. „Mohla bych přísahat, že ta lžička míchala čaj, aniž by ji někdo držel." Muž se na ni pobaveně podíval a řekl:„Ale slečno, vždyť to je nesmysl." Idit zahlédla malé jiskřičky v jeho očích, chtěla něco dodat, ale rozmyslela si to. V té chvíli se znovu rozezněl zvoneček nade dveřmi a do místnost vstoupila shrbená paní Norwicková.„Dobrý den," vyskočila rychle na nohy dívka: „Už jsem se o vás začínala bát."Stařenka ji poplácala po rameni: „Ale děvenko...Vidím, že máme hosta, zdravím tě Albusi, očekávala jsem tě." Pronesla k muži sedícímu v křesle. „Také tě zdravím Dorotheo, rád tě vidím v plné síle." Oba očividní známí po sobě hodili šibalský pohled. Albus se zvedl ze svého místa a přešel k Dorothee: „Drahá přítelkyně, myslíš že bychom si mohli promluvit někde...kde je více soukromí?" Paní Norwicková přikývla, ale ještě se otočila k Idit: „ Na zbytek dnešního dne si můžeš vzít volno děvenko."Idit tahle věta překvapila: ,, Volno? Ale vždyť-." Dorothea se na ni zamračila:„Nezkoušej se se mnou hádat...zajdi si třeba do parku." Idit bez dalších protestů sebrala svou tašku, šál a odešla z krámku.