Idit

9.

Černým kočárem se kodrcali po nerovné lesní cestě. Obklopoval je temný les. Idit cítila svěží vůni borovic a smrků a těžkou vůni vlhké hliněné země. Občas zahoukala sova, nebo praskla větvička. Nad zemí se začala tvořit lehká mlha. Měsíc dorůstal do úplňku a hvězd na nebi bylo tolik, že by je Idit ani nedokázala spočítat. Bylo to nádherné a tolik odlišné od toho co dívka znala. Na jednom místě les začal přecházet v jakousi louku a Idit se naskytl, ten nejkouzelnější výhled. Na skále nad jezerem se tyčil obrovský hrad s několika věžemi. Okna vyzařovala žluté světlo petrolejek, nebo teplých krbů. Byl to nádherný úkaz. Idit nebyla jediná, kterou výhled okouzlil, i ostatní byli unešeni, i když už se jim tento pohled naskytl mnohokrát.

Na nádvoří vystoupili z kočáru, přijeli jako poslední. Ostatní se už odcházeli převlékat do svých hábitů a chystat se na zahajovací hostinu. U velkých vstupních dveří na čtyři opozdilce čekala profesorka McGonagallová. „Dobrý večer," pronesla přísným tónem. Všichni příchozí ji zdvořile pozdravili. „Doufám, že jste měli příjemnou cestu. Vítám vás slečno Smithová a vás tři prosím abyste se šli převléct a přichystali se na hostinu. Já se už o Idit postarám." Po tomhle oznámení se na sebe kamarádi zmateně podívali, ale uposlechli profesorčiny instrukce a odešli. Idit zůstala s novou učitelkou sama. „Nebojte se, Albus mě s Vaší situací obeznámil," řekla konejšivě Minerva, „Pojďte se mnou, dám Vám nějaký oděv, který bude vypadat více reprezentativně." Položila Idit ruku na záda společně se vydali chodbami hradu do jejího kabinetu. Dívka měla pocit, jako by se ocitla v bludišti, samé chodby, odbočky, a to schodiště! V kabinetu bylo příjemné teplo a mírné osvětlení od zapálené svíčky. Přes opěradlo vysoké židle byly přehozeny šaty. Profesorka je Idit podala, aby si je oblékla. Dívka uposlechla a do šatů se za pár sekund nasoukala. Minerva ji zapnula několik knoflíků na zádech a obě stanuly před zrcadlem. Odraz, který viděly byl celkem uspokojivý. Idit měla oblečené jednoduché černé šaty, které jí sahaly až po kotníky. Krk ji obepínal krajkový límeček a v pase byla tenká nenápadná černá stuha. „Výborně, teď ještě vlasy," řekla profesorka a usadila Idit na stoličku. Do ruky vzala stříbrný kartáč a začala pročesávat zrzavé vlnité kadeře. „Nádherné vlasy," pronesla do ticha. O chvíli později dívce na hlavě vytvořila drdol, který sepnula stříbrnou sponou. A bylo hotovo. Následovala už jen poslední část: „Teď mě prosím pozorně poslouchejte, u slavnostní hostiny budete usazena u bočního stolku, s ostatními pomocnými učiteli a asistenty. Protože jste nová bude Vás Albus jistě představovat. Až tak učiní pouze povstanete, lehce ukloníte hlavou a zase si sednete, nic víc, nic míň." Idit přikývla hlavou, všemu rozuměla. „Po večeři počkáte u stolu na Albuse, bude s Vámi chtít mluvit," dodala ještě profesorka. Po předání všech instrukcí mohly vyrazit za ostatními do Velké síně. Dívka se dle příkazů posadila k bočnímu stolku, u kterého seděli další tři lidé. Všichni se jí představili, ale ani jedno jméno si nedokázala zapamatovat. Se zaujetím si prohlížela sál. Dlouhé stoly obklopené dětmi různého věku a v rozdílných uniformách. Pochopila, že stoly jsou rozdělené podle toho, do jaké koleje žáci patří, to jí vysvětlila Hermiona ve vlaku. U jednoho ze stolů zahlédla tři známé tváře, Harry, Ron a Hermiona na ni vesele zamávali. Pohledem přejížděla i další stoly, když konečně našla blondýnku Lenku, která ucítila její pohled a s úsměvem ukázala na puding před sebou. Idit na ni šibalsky mrkla. Jako další fascinující zvláštnost objevila Idit strop sálu, který vypadal jako noční obloha. Měla by si začít zvykat na takové ohromné věci, pomyslela si.

Sálem se rozezněl hluboký mužný hlas, který už dobře znala. Na stupínku za nádherně zdobeným zlatým pultem stál Albus Brumbál, ředitel školy Čar a kouzel v Bradavicích a pronášel svůj úvodní proslov. Po pár minutách zaslechla Idit své jméno. Podle instrukcí se tedy postavila na všechny se zářivě usmála, lehce uklonila hlavou a zase si sedla nazpátek. Minerva se na svém místě pyšně usmála, a pořádně si oddechla. Idit na sobě ucítila něčí pohled. Chvíli ji trvalo přijít na to, kdo na ni vlastně kouká. Stačilo jen otočit hlavu a hned ho spatřila. Byl to muž asi kolem čtyřicítky, černá vlasy po ramena, orlí nos, temné oči, bílá pleť a dlouhý černý hábit. Zachytila jeho pohled a přátelsky se na něj usmála. Jeho reakce byla podivná, okamžitě oční kontakt přerušil a začal se mračit ještě víc než před tím. Úplný morous, pomyslela si. Zbytek hostiny už probíhal v poklidu, ochutnala vynikající kuře na rozmarýnu a jablečný koláč. Dokonce se zapojila i do malého rozhovoru o počasí. Po výborné večeři se studenti začaly odebírat do svých pokojů a sál  se začal vyprazdňovat, dokonce i učitelé už začali postupně odcházet. Idit stále zůstávala sedět na místě a čekala až se za ní zastaví sám ředitel. Asi po půlhodině už byla síň úplně prázdná, tedy skoro. Na svém místě zůstala už jen Idita ten podivný chlápek v černém plášti, který idit předtím probodával pohledem. S vrznutím se otevřela postranní dvířka, jimiž vstoupil Brumbál,na sobě měl blankytně modrý plášť: „Á Idit, vidím, že jsi tu ve společnosti Severuse. Dovol abych ti představil nejlepšího učitele lektvarů Severuse Snapea." Idit se postavila a přešla ke zmíněnému učiteli o kousek blíž: „Moc mě těší." Snape jen pokývl hlavou a vstanul ze svého místa. „Dobrou noc," Pronesl hlubokým drsným hlasem a odešel z místnosti, jen jeho plášť za ním vlál. „Omluv jeho chování je trochu no, nespolečenský, ale jinak výborný člověk," snažil se Snapeovo chování ospravedlnit Brumbál. Otevřel dívce dveře a napřaženou rukou jí naznačil směr, kterým se vydají.