Idit

6.

Idit se ocitla venku před hostincem. Otevřela si deštník a mezi kapkami se vydala k domovu. Bylo chladno a mlha pomalu zahalovala celé město. Jako hustý dým se proplétala ulicemi a všechny, kteří se potulovali venku, zaháněla do teplých domovů. Viditelnost se snížila a Idit viděla jen matně zářící okna domů, kolem kterých právě procházela. Počasí jí značně komplikovalo cestu. Snažila se vzpomenout na směr, odkud přišla. Zima jí začala zalézat pod šál, který ji moc nechránil. Uvědomila si, že obléct si ráno šaty, nebyl zrovna nejšťastnější nápad. Tenisky jí začaly nasakovat vodu a s každým krokem zaznělo malé čvachtnutí. Déšť naštěstí nesílil, aspoň z tohohle se dívka mohla těšit. Asi po půl hodině chůze se Idit zastavila, úplně totiž ztratila přehled o tom, kde je. Mlha už byla hustá jako mléko. Tak co teď. Kam se má vydat. Ze začínajícího zoufalství ji vysvobodil malý nepatrný zvuk. Tenký vysoký tón, který by poznala kdekoli a kdykoli. Zvoneček mého milovaného knihkupectví! Zaradovala se a rozběhla se za doznívajícím zvukem. Už přesně věděla, kde je, a cesta domů odtud bude hračka. V úprku domů ji však zastavily nějaké hlasy. Myslela si, že je na ulici sama, ale očividně se mýlila. Zpomalila tedy krok, bála se, aby do někoho nenarazila. Z rozhovoru zaslechla pár útržků: „Kdy to chceš udělat?" řekl ženský hlas. Pak už jen zaslechla: „Musíme ho zastavit." A hlasy se začaly vzdalovat. Teď už byla na ulici opravdu sama.

Po příchodu domů si svlékla mokré oblečení a tenisky, deštník nechala okapávat v předsíni. Hromádku mokrého oblečení vzala do náruče a odnesla ji na usušení ke krbu. Nachystala si pár polínek a staré noviny. Teď už jen najít sirky. Prohledala všechny skříňky, šuplíky, poličky, ale sirky nikde. Zabalila se tedy do huňaté deky a sedla si na křeslo před krb. No vypadá to, že mě dnes oheň nezahřeje pomyslela si. Pohodlně se zavrtala do křesla a v hlavě si přehrávala celý dnešní den. Uvnitř ve svém těle cítila příjemné brnění. Zvláštní energie jí naplňovala celé tělo až po konečky prstů. To asi bude z toho zvláštního drinku, který jsem vypila v hostinci, byl dobrý, ale nikdy jsem nic podobného nepila, honilo se jí hlavou. Zima kolem ní jí připadala stále větší, deka už na zahřívání nestačila. Idit si povzdechla: „Kéž bych tu měla aspoň malý plamínek." A zadívala se na polínka vzorně nachystaná v krbu. Za několik okamžiků uslyšela zasyčení a zpod dřeva začal stoupat proužek dýmu. O chvíli později se přidalo zapraskání a oranžové plamínky začaly šlehat kolem špalíků. Idit nemohla uvěřit svým očím. Pomalu natáhla ruku až k plamínkům, aby zkusila, jestli se jí to jen nezdá. Nezdálo. V krbu opravdu hořel oheň. „No tak tohle...To je snad zázrak," zašeptala to ticha. Tu noc Idit usnula ve vyhřátém křesle, ale spánek to byl neklidný a plný snů.

Ráno se probudila trochu zmatená. Rychle se však vzpamatovala a spěchala do kuchyně zjistit kolik je hodin. Ručičky ukazovaly za pár minut osm. Idit leknutím vykřikla, už hodinu měla být v práci. Honem se rozběhla do ložnice. Ze skříně vytáhla pár kusů oblečení a rychle se do něj nasoukala. Teď ještě nakrmit Rafaela a najít kabelku. Za deset minut už stála v předsíni, nazouvala si boty a na ruku natahovala kabátek. Dlaň už měla na klice, když v tom najednou někdo zaklepal. To bude paní Norwicková pomyslela. Dveře tedy rychle otevřela, ale překvapením zůstala s vykulenýma očima nehybně stát.

„Dobré ráno," ozvalo se jí před nosem. Stál tam ten zvláštní muž, který včera navštívil knihkupectví a vzadu za ním s velkými úsměvy na tváři, stál Harry, Hermiona a Ron. „Ahoj Idit," zavolala Hermiona. „Můžeme jít dál?" zeptal se ten dlouhovousý muž. Idit tedy ustoupila ze dveří, aby mohli všichni projít, ale stále neměla slova. Nově příchozí návštěvníci se rozhlíželi po domě. „Co je tohle?" vyšel Ron z koupelny a v ruce držel fén. „Ronalde prosím tě, jsme na návštěvě," kárala ho Hermiona, „A tohle je fén." Řekla a protočila oči. Ron tedy sklesle vrátil fén na své místo. Idit se konečně trochu vzpamatovala: „Dáte si čaj?" Byla to ta první věc, která ji napadla. Brumbál se na ni s úsměvem podíval: „Myslím, že na to nemáme čas. Teď pojďte všichni sem a posaďte se prosím." Všichni se usadili k malému kuchyňskému stolu. „Tak abychom začali. Harryho, Rona a Hermionu podle mých informací už znáš." Idit souhlasně přikývla. „To nám vše usnadňuje. Teď dovol, abych se představil já. Albus Brumbál jméno mé, ředitel školy čar a kouzel v Bradavicích. Předpokládám, že o Bradavicích si nikdy neslyšela že?" Dívka se konečně vzpamatovala: „Ne nikdy, ale co tu vlastně děláte?" „Počkej, už se k tomu dostávám," řekl Brumbál a pokračoval, „Víš Idit, myslím si, že jsi výjimečná, a proto jsem tady."