Idit

20.

Pohled Severuse:

Po své návštěvě zavřel dveře, přiložil polínko do ohně a sedl si zpět do křesla. Ruce si složil na prsa a snažil se uklidnit svoji mysl. Promlouval sám k sobě: Severusi, co to děláš? Chováš se před ní jako blázen. A to tvoje vyjadřování. Proboha. Vždyť jsi Severus Snape a takováhle...školačka, tě nemůže rozházet. Uviděl před sebou ty její zrzavé kadeře. Dnes je měla rozpuštěné a jeden neposedný pramínek ji neustále padal do obličeje, vzpomněl si na tenhle malý detail. A když se jí podíval do očí, hřály, ty dvě krásné oči barvy hořké čokolády. Ale jinak na ní nic hořkého nebylo, spíš naopak. A dneska mu přinesla květy bezu. Najednou se mu vybavila vzpomínka na Lily. Jednou mu přinesla krásné bílé sedmikrásky. Jeho milovaná Lily. A dost! Vyskočil z křesla a naštvaně bouchl pěstí do stolu. Takovéhle vzpomínky si nesmí připouštět k tělu, nesmí na ně vůbec myslet. Má dost jiných starostí. Teď, když Pán zla opět nabírá na síle. Musí zapomenout.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Idit ráno probudil budík, který si konečně pořídila. Rychle se oblékla a spěchala na hodinu bylinkářství. Nezapomněla s sebou vzít květy bezu, které jí zbyly, aby je předala Pomonně. Celé vyučování byla myšlenkami jinde. Myslela na cestu se Severusem. Jak to bude probíhat? Nevěděla, co má očekávat.

Po snídani se šla připravit na cestu. Převlékla se do pohodlné propínací halenky a dlouhé červené sukně, která jí končila těsně nad kotníky. Věděla, že je venku chladno tak si z věšáku vzala ještě béžový kabát a pletenou šálu. Přesně v deset třicet stála na nádvoří. V ten stejný čas viděla přicházet i Severuse. „Dobré dopoledne, můžeme vyrazit?" Řekl poněkud nabručeně a bez čekání na odpověď pokračoval v chůzi dál. Idit se tedy vydala za ním. Foukal studený vítr. Příroda poněkud posmutněla, ani slunce nesvítilo. V tichosti, beze slova došli do Prasinek. Severus jí podržel dveře a vešli do hostince. Před krbem se jí profesor zeptal, jestli je připravena a jestli ví, co má říct. Dívka věděla, co má dělat. Do krbu tedy vstoupila jako první, upustila prášek a vyslovila cílovou destinaci. Uslyšela to nepříjemné svištění a šustění kolem uší. Vyhodilo jí to v jedné z postranních uliček. Počkala na Severuse. Když i on zdárně přicestoval vydali se společně na hlavní ulici. „Tak tady se rozdělíme. Musím zajít do banky a ještě na...no na jedno místo. Předpokládám, že vy půjdete k Ollivanderovi. Počkejte tam na mě, až budu mít vše vyřízené přijdu za vámi." Bez dalšího slova se ztratil v davu lidí. Idit pokrčila rameny. Asi má dneska špatný den, pomyslela si. Přišla před krámek s hůlkami. S lehkou nervozitou chytla za kliku a otevřela dveře. Nad hlavou se jí rozezněl hlas zvonečku. Za pár okamžiků přišel k pultíku pro ni již známý stařík. „Dobrý den," pozdravila s úsměvem. „Ale podívejme, nečekala jsem, že vás uvidím tak brzy, dobrý den přeji," řekl stařík a pokynul dívce, aby přišla blíž. „Copak vás sem dnes přivádí?" Zeptal se. Idit opatrně vyndala hůlku z kapsy a položila ji před muže na pult: „Tohle." Prodavač vzal hůlku do ruky: „Ano, tu jsem vám prodal před nedávnem, něco je v nepořádku?" Idit přemýšlela, jak mu to oznámí. „Správně tu jste mi prodal nedávno, ale, no, řeknu to upřímně, kouzlení s ní mi nejde. A tak jsem přemýšlela, že bych to zkusila s jinou hůlkou. Možná s nějakou z bezového dřeva a s žíní z testrála?" Snažila se, aby to znělo nenuceně. Stařík se na ni chvíli zadíval. „Tak z bezového dřeva říkáš, proč zrovna tato volba?" Idit mu nechtěla říkat celý příběh. „Víte, to je na dlouho, ale mám prostě takový pocit, že by mi to s ní šlo lépe." Prodavač nevypadal moc nadšeně. Pomalu odešel do nějakého kumbálu. Po několika minutách se vrátil. „Bohužel, nemám tu žádné bezové dřevo, hůlky z něho jsou totiž dost neobvyklé. Ale kdyby jsi opravdu trvala na svém přání, můžu ti ji do několika dní vyrobit." Idit chvíli přemýšlela: „Ano, to by od vás bylo moc laskavé, klidně pár dní počkám." Prodavač otevřel dosti zašlou knihu. „Takže, budu potřebovat: vaše jméno a příjmení, bydliště, dřevo a jádro hůlky a popřípadě její design." Uchopil do ruky brk a čekal na odpověď. Idit tedy začala: „Idit Smithová, bydliště Bradavice, dřevo bych chtěla černý bez a jádro žíni z testrála a design, no..." Dívka začala přemýšlet, jestli by chtěla nějaký speciální vzor, něco originálního. Prodavač si netrpělivě odkašlal. Najednou to Idit napadlo: „Ano už vím, pokud by to bylo možné, chtěla bych tam takový malý trojúhelník...no radši vám to nakreslím." Vytrhla staříkovi brk z ruky a na okraj knihy nakreslila trojúhelník, uvnitř kterého byl malý kruh a ten protínala svislá čára. Prodavač si nákres prohlédl a zatvářil se zmateně: „Opravdu tam chceš znak relikvií smrti? Proč?" „Jakýže znak?" Nechápala Idit. Ollivander ukázal prstem na nákres: „Relikvie smrti, proč to tam chceš, když ani nevíš co to znamená?" Dívka byla z tohoto nového zjištění překvapená: „Myslela jsem, že to nemá žádný význam, bylo to nakreslené na jedné stránce v mé knize. A co to tedy vlastně znamená ta Relikvie smrti?" Stařec si těžce povzdechl: „Jsou to TY relikvie smrti a jsou tři. Neviditelný plášť, kámen vzkříšení a bezová hůlka." Slovo bezová hůlka Idit zaujalo, ale nic neřekla. „Tak tedy žádný originální design nechci, proč bych si tam dávala něco, co nevím, co znamená, že. Nechám to na vás." Prodavači se očividně ulevilo, bude mít s vyřezáváním míň práce. Naúčtoval tedy všechny položky a Idit zaplatila požadovanou sumu. Poděkovala mu za ochotu i za vysvětlení a opustila krámek. Vydala se po ulici směrem zpátky ke krbu po pár krocích se před ní vynořil Severus. Málem do ní vrazil. „Pozor, ať do někoho nevrazíte." Pronesla k němu přátelsky Idit. To ho vytrhlo ze čtení novinového článku. „Cože? Ah ano, pardon. Zrovna jsem šel za vámi." Z kapsy vyndal kapesní hodinky. „Čas na oběd. Máte hlad?" Opět nečekal na odpověď a Idit opět kráčela za ním. Došli k malé hospůdce. Uvnitř bylo pár hostů a prostředí vypadalo útulně, čistě. Oba se posadili k jednomu ze stolů. Severus se znovu zabral do svých novin. Na chvíli přestal číst, když přišel číšník, ale hned co odešel, zase pokračoval. Idit už to nemohla vydržet a hlasitě si odkašlala. Nic. Odkašlala si znovu. Nic. Napotřetí předvedla malý záchvat kašle. To už Severus nevydržel: „Jste v pořádku?" „Ano," odpověděla Idit, „ale vy očividně ne." „Prosím?" Zeptal se trochu podrážděně. „Vy dnes nejste v pořádku, už od rána jste nabručený. Stalo se něco?" Snape byl překvapený dívčinou bezprostředností. „Ne já...nejsem...možná....omlouvám se." Proboha, co to zas žvaním, proběhlo Severusovi hlavou. „Nemusíte se omlouvat, každý máme občas špatnou náladu, jen mě zajímalo proč." Od odpovědi zachránil Severuse číšník, který přinesl objednané občerstvení.

Cesta zpátky do Prasinek proběhla znovu v tichosti. Po cestě k hradu se, ale Severusovi trochu uvolnil jazyk: „Takže jste vyřídila, vše, co jste potřebovala?" Idit přikývla: „Ano, nová hůlka mi přijde poštou. Doufám, že mi to s ní půjde líp. Co vy, všechno jste vyřídil?"