Idit

4.

Ale to není možné, to by se nedostala k Děravému kotli. Je to podivné, něco tady nesedí. Co by tomu asi řekl Harry problesklo jí hlavou. Zajímalo by ho to? „Víš," začala Hermiona pomalu, „Jsem tady na výletě s kamarády a město, ani jiné lidi tady moc neznáme, hodil by se nám nějaký průvodce. Vlastně když o tom tak přemýšlím, nechtěla by ses s mými přáteli seznámit?" Navrhla a doufala, že Idit nabídku přijme, protože vážně chtěla vědět co by řekl Harry. Idit se nejprve trochu ošívala, že vlastně Londýn taky nezná úplně nejlépe, a že by nebyla moc spolehlivý průvodce. Hermiona se nedala odbýt a dále ji přesvědčovala o opaku. Idit nakonec povolila a slíbila, že se tedy s jejími přáteli seznámí a na jednu procházku by společně zajít mohli. „Skvěle!" Zaradovala se Hermiona: „Hned to poběžím říct Harrymu a Ronovi,určitě budou nadšení." Vstala a rozběhla se ke schodům. „Počkej!" Volala za ní Idit, „Jako teď hned?" To už ji, ale Hermiona neslyšela. Ta lehce vyběhla po schodišti do druhého patra a zastavila se u pokoje číslo 27. Hlasitě zaklepala na těžké dubové dveře. „Harry! No tak, jsi tam?" Netrpělivě přešlapovala namístě. Dveře se trhnutím otevřely: „Co se děje?" Vykoukl zpoza nich brýlatý kluk, za jeho zády se rychle mihly zrzavé kadeře. Za pár sekund už ve dveřích stáli chlapci dva. „Ah Rone, ty jsi tu taky, že mě to nepřekvapuje," řekla Hermiona a prošla mezi chlapci do pokoje. Ti se na sebe nechápavě podívali a synchronizovaně pokrčili rameny. „Takže," spustila na ně Hermiona teď již stojící u okna, „Právě se mi stalo něco zvláštního. Dole v hospůdce jsem narazila na dívku asi ve stejném věku jako my, možná trochu starší. Dali jsme se do řeči, a v průběhu tak nějak vyplynulo, že netuší, co, nebo kde je Příčná ulice a ani nevlastní kouzelnou hůlku. Z těchto faktů jsem si vydedukovala, že je nejspíš mudla. JENŽE to mi nedává smyl, protože-." „Protože, kdyby byla mudla nemohla by právě sedět dole u stolu," skočil Hermioně do řeči Harry. „Ehm ano, přesně tak," řekla se zklamáním čarodějka, protože to ona chtěla zakončit svůj monolog touto trefnou pointou. „Záhada," pronesl Ronald, který byl právě zaneprázdněný žvýkáním lékořicového pendreku. Jeho dva kamarádi na něj s pobavením pohlédli.„Jen jsem si říkala, že by vás to mohlo zajímat. Ona totiž Ta dívka stále sedí dole...takže kdybychom chtěli záhadu vyřešit..." Pronesla Hermiona s jistým nadšením, ale i skeptičností v hlase. „Já jsem pro, aspoň nějaké rozptýlení, být tady zavřený ještě chvíli asi bych přišel o rozum," řekl Harrya teď už jen čekali na vyjádření svého zrzavého kamaráda. Ten jen přikývl,protože pendrek mu k sobě přilepil zuby. 

Mezitím v hostinci

Idit se vrtěla na své židli, nemohla najít tu správnou pohodlnou pozici. Usrkávala u toho zbytky čaje, který už byl skoro studený. Po pár minutách, když se Hermiona stále nevracela, se rozhodla, že půjde zaplatit. U baru nikdo nebyl. Opřela si ruce o jednu z barových stoliček a čekala na příchod číšníka. Po chvíli se objevil i se smetákem v ruce. Idit se chopila příležitosti: „Pane, prosím vás, mohla bych zaplatit?" muž bezvýrazně přikývl a přešel k baru. „Takže to máme jeden bylinkový čaj...to bude dvacet pět svrčků." A podal Idit účet, ta v domnění, že se přeslechla vyndala z peněženky jednu libru a položila ji na barovou desku. Číšník si kus, pro něho bezcenného papíru,nechápavě prohlížel. „Dvacet pět svrčků," zopakoval znovu a pomaleji. „Cvrčků?Kde mám asi tak vzít cvrčky, vy si ze mě děláte blázny." Číšník už začal ztrácet nervy: „Madam, pokud mi nezaplatíte, budu nucen-." Než stihl dokončit větu, přerušil ho dívčí hlas: „Idit? Á, támhle je," řekla Hermiona a nataženým ukazováčkem mířila na Idit, která stála nešťastně u baru. Skupinka tří kamarádů k ní přišla blíž. „Co se děje, už odcházíš?" zeptala se Hermiona ustaraně.„No chtěla jsem zaplatit účet, ale ten chlap," přikryla si Idit ústa rukou a zašeptala, „On po mně chce cvrčky." Hermiona několik sekund zpracovával, tuhle pro ni zcela nelogickou informaci. „Cvrčky? Opravdu po tobě chce-." Teď jí to docvaklo. Začala se nahlas smát: „On nechce cvrčky, ale SVRČKY!" Rychle sáhla do kapsy a vyndala několik bronzových mincí. „Dvacet pět," zamumlal číšník nerudně.Kudrnatá čarodějka tedy vyskládala na pult požadovanou částku a odtáhla Idit zpět ke stolu. „Co to bylo za podivné mince?" ptala se se zájmem Idit, nikdy takové neviděla. Hermiona nevěděla, jak odpovědět, tak raději rychle změnila téma. „Ehm, takže tohle je Harry," ukázala na brýlatého chlapce s černými vlasy.„A tohle je Ronald, ale říkáme mu Ron." Zrzavý kluk se zašklebil a zamával na pozdrav. „Ach ano, málem bych zapomněla. Rone, Harry, tohle je Idit." Dodala čarodějka rychle. Po tomto trochu trapném představování se čtveřice usadila zpět ke stolu.