Idit

25.

Severus tedy zůstal. Posadil se do měkkého křesla. Idit ho požádala, aby jí předčítal z její oblíbené knihy Oliver Twist. Se značnou neochotou sebral knihu a otevřel ji na straně dvacet čtyři. Odkašlal si a tlumeným hlasem se pustil do čtení. Idit zavřela oči. Zaposlouchala se do jeho hlasu, byl tak zvláštní, ale připadalo jí, že by ho mohla poslouchat pořád.

------------------------------------------------------------------------------------

Uběhl asi týden a Idit už se cítila o něco líp. Navštívila už některé hodiny, ale lekce létání na koštěti ještě raději odložila. Venku už se rozhostil opravdový sychravý podzim. Končil říjen a předával vládu listopadu. Pohled do přírody tomu naprosto odpovídal. Všechno listí již bylo spadané na zemi, což poskytovalo útočiště spoustě živočichů, kteří si v něm našli úkryt před zimou. I želvák Rafael se začal chovat jinak, méně jedl a byl takový unavený. Idit poznala, že již brzy ulehne k zimnímu spánku, obvykle vydrží vzhůru do prosince. Potom usne a Idit ho zazimuje do bezpečí jeho krabice.

Už jsme zase o krok blíž Vánoc, pomyslela si Idit. Má ten svátek moc ráda a doufá, že bude moci navštívit paní Norwickovou. Ale ať nepředbíhá. Ještě ji přece čeká jeden svátek. Ten krásný tajemný svátek provoněný skořicí a jablky, prosvícený svícemi a probarvený oranžovými dýněmi. Ano čeká ji Halloween. Přípravy na něj již vrcholí, aby ne, vždyť už zbývají jen dva dny. Mrzimorští studenti se dohodli, že uspořádají halloweenský večírek v jejich společenské místnosti. Pozvali i Idit, i když oficiálně nepatří do řad studentů. A prý je vhodné mít na sobě nějaký kostým či masku, není to však povinností. Idit nejdříve jít nechtěla, protože má plnou hlavu jiných starostí, ale Jonatan s Cyprianem ji nakonec přemluvili. Přemýšlela nad kostýmem. Nic pořádného ji nenapadlo. Otevřela tedy skříň a očima přejížděla z jedné police do druhé. Říkala si, že třeba něco upoutá její pozornost a bude se to dát využít na tvorbu kostýmu. Nic moc ji nezaujalo. Až úplně v nejvrchnější skříni uviděla čouhat kus čehosi křiklavě růžového. Uchopila to a se škubnutím vytáhla ze skříně. To, co držela v ruce byl poměrně pěkně upletený propínací svetr s krásným vzorem, ale ta barva! Naprosto příšerná. Tenhle svetr dívka dostala k jedněm narozeninám od paní Norwickové. Stařenka jí ho darovala se slovy: „Tahle barva je teď velmi módní a pro mladou slečnu se skvěle hodí." Idit měla ráda všechny barvy, všechny jí připadaly krásné a něčím osobité, až na tuhle. Tahle barva byla prostě ohavná. Asi dvakrát si ho vzala na sebe, když šla do práce, aby udělala stařence radost. Ale cítila se v něm nesvá a příšerně kousal. Rozprostřela ho tedy na postel a zamyslela se, co by s ním tak mohla udělat. Myslela při tom na paní Norwickovou. No proč ne. Napadlo ji najednou. Půjdu za starou dámu v růžovém svetru, která místo koček chová želvu. Nad tou myšlenkou se celkem pobavila. Představila si stařenku Norwickovou s želvou na vodítku. „Výborně, tímto je kostým vyřešen." Řekla si sama pro sebe.

Ráno se probudila s dobrou náladou. Čeká ji hodina bylinkářství. Dnes budou přesazovat nějaké rostliny. Oblékla si pracovní hábit a ještě ho převázala zástěrou. Vlasy si spletla do oblíbeného drdolu. Po cestě do skleníku ji provázela vůně čerstvě upečených dýňových koláčů. Okamžitě na ně dostala chuť. Ale musela na ně počkat až do snídaně. A ta se jí teď zdála na míle vzdálená. Dorazila hladová do skleníku. „Dobré ráno," pronesla s úsměvem, ale ještě tiše dodala: „bez koláče." Pomona se rozesmála a otočila se čelem k ní s rukama již zašpiněnýma od hlíny. Ale najednou ztuhla a zahleděla se na Idit. Po pár sekundách neočekávaně vykřikla: „Už to mám!" Idit na ni jen nechápavě zírala. Pomona chytila dívku kolem ramen: „Od prvního dne, co jsem tě poznala, jsi mi někoho obrovsky připomínala. Ale za nic na světě jsem nemohla přijít na to, koho. A teď už to konečně vím. Ta podoba je neskutečná. Až na pár detailů vypadáš skoro jako ona." Pomona je už druhý člověk v téhle škole, kterému někoho připomínám pomyslela si Idit: „A komu jsem tedy podobná?"