Idit

13.

Idit kouzelnický svět ještě neznala tak dobře, a nevěděla co, nebo kdo je testrál, a bylo jí poněkud trapné se ptát. „Víš tisové hůlky se vyskytují poměrně vzácně a stejně tak jejich ideální partneři bývají poněkud zvláštní. Co mohu z vlastních zkušeností potvrdit je, že tisové hůlky si nikdy nevybírají obyčejné či bojácné partnery." Přiblížil jí alespoň trochu vlastnosti hůlky Ollivander. „A proč moje hůlka vyčarovala tu záři a leknín?" Zeptala se Idit na otázku, která jí zajímala. „No na to ti bohužel odpovědět nedokážu. Hůlka si vybírá kouzelníka a každá se při tom chová jinak. Ale s jistotou mohu říct, že to, co předvedla ta tvoje, bylo neobyčejné." Idit prodavači poděkovala za ochotu a trpělivost, kterou s ní měl. Profesorka McGonagallová vytáhla z měšce pár zlatých mincí a hůlku zaplatila. Obě se s milým starým pánem rozloučili a vyšly ze dveří ven na ještě stále rušnou ulici. Ollivander na ně ještě od pultíku zavolal: „Ať dobře slouží." Obě ženy na něj zamávaly a vydaly se ulicí dál. „Jak vám to všechno splatím? Tolik peněz." Zeptala se po chvíli dívka. „S tím si nedělej starosti, Albus říkal..., ale to je jedno. Prostě si nedělej starosti," odpověděla profesorka. Idit tato odpověď vůbec neuspokojila, ale od Minervy se toho asi už víc nedozví. Bude se muset zeptat Brumbála osobně. Dvojice tedy dále pokračovala v nákupech, další zastávkou bylo krejčovství. V krámku bylo krásně teplo a velice příjemná atmosféra. I paní prodavačka byla velmi milá. Pomáhala Idit do šatů a ze šatů. Hned něco měřila a stříhala. Práce jí šla velice rychle od ruky. Nakonec si Idit z krámku odnášela troje nové šaty, jeden hábit a vlnu, ze které si sama uplete šálu a rukavice na zimu. Potom ještě zavítaly do knihkupectví, kde si vybrala několik nových učebnic, inkoust a dva brky na psaní. Obě ženy byly ověšeny nákupními taškami, různými sáčky a pytlíky. Když došly ke krbu, který je měl přenést zpátky do Prasinek, začala se Idit obávat, že se do krbu ani nevejde. Naštěstí se tam po chvíli skládání a rovnání vešla. Postup už znala, nabrat prášek, zahodit ho a říct cílovou destinaci. Zase to známé svištění kolem uší a docela tvrdý dopad. Když se rozhlédla, zjistila že leží na zemi v pro ni již známém hostinci a všechny balíčky a tašky jsou rozházené kolem. Rychle se dala do sbírání, než to vyflusne i Minervu. Ta opravdu vzápětí zasvištěla do krbu. Ovšem její přistání bylo o poznání elegantnější než Iditino. Profesorka ladně vykročila z krbu, jen si trochu oprášila sukni od prachu. „Všechno v pořádku?" Zeptala se dívky, která se právě zvedala z podlahy. „Ano, naprosto," přikývla Idit s úsměvem. Prošly hostincem a venku se vydaly po cestě k hradu. Foukal studený vítr a nad hlavou se jim honily šedé mraky. Vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. Obě ženy přidaly do kroku. Už stupaly do kopce, vstupní brána se každým krokem přibližovala. Když v tom něco studeného plesklo Idit do tváře. První dešťová kapka. Ta uličnice! Pomyslila si dívka. Zrzavé vlasy, které měla svázané v drdolu pomalu rozfoukával neposedný vítr. Kapky se začaly rychle množit a dopadaly oběma ženám na čelo, nos i tváře. Naštěstí brána hradu byla otevřená a ony pohodlně vklouzly na zastřešené nádvoří. Veliké hodiny odbíjely právě třetí hodinu. Ach jo, pomyslela si Idit. Oběd jsme nestihly a do večeře daleko. Při téhle myšlence se ozval hlasitě její žaludek. Minerva se pousmála: „Také už mám hlad. Pojď. Odneseme věci do tvého pokoje a zkusíme najít něco k snědku." Idit se tento plán zamlouval. Vstoupily do hradu a po schodišti scházely dolů ke kuchyni. U vchodu do Mrzimorské místnosti Idit pronesla heslo. „Dýňový koláč." Slyšela to říkat Brumbála, když ji vedl první noc do pokoje. Všechny balíčky složily k nohám Iditiny postele. Kromě hůlky. Tu si zastrčila za opasek svých vyšívaných kalhot. Ještě několikrát moc poděkovala profesorce za pomoc a vydaly se do kuchyně.

Dveře od kuchyně byly otevřené. To, co Idit uviděla ji naprosto překvapilo, kolem sporáku a velkých dřevěných stolů pobíhala spousta malých plešatých a ušatých stvořeníček. Domácí skřítkové, vzpomněla si, o těch jí vyprávěla Hermiona. Minerva si odkašlala: „Dobrý den." Idit se k ní rychle přidala a také pozdravila. Profesorka pokračovala: „Omlouváme se, že rušíme u příprav na večeři, ale chtěli jsme vás poprosit o něco malého k snědku." Skřítci se netvářily zrovna nadšeně. Ale po chvíli k nim přišel poměrně mladě vyhlížející skřítek, a oběma jim podal talíř, na kterém byl jeden malinový košíček a sendvič se šunkou a sýrem. Idit se pro oba talíře sklonila a na skřítka se usmála: „Mnohokrát děkujeme." Skřítek se trochu začervenal a odběhl umývat nádobí. Dívka předala jeden talíř profesorce. Obě se rozloučily a šli si v klidu sníst svůj pozdní oběd.

Po jídle se Idit pustila do vybalování balíčků. Do večeře zbývaly ještě tři hodiny, tak měla dostatek času na to, vše pečlivě roztřídit. Žlutou a černou vlnu si položila na postel a přiložila k nim i pletací jehlice, které si přivezla z domu. Ve volných chvílích si uplete šálu a když zbude dostatek materiálu doplete si rukavice a čepici. Všechen balící papír a provázky, které zbyly z rozbalování balíčku, zanesla ke krbu do společenské místnosti. Večer se s nimi bude dát přiložit do ohně. Po návratu do svého pokoje všechno ještě jednou zkontrolovala. Vše bylo hezky uklizené a srovnané. Nad postelí jí vysel rozvrh. Hned po večeři má Dějiny čar a kouzel do půl desáté a potom ji čekají lektvary do půl dvanácté. No potěš koště. Snad na těch hodinách neusnu, pomyslela si. Něco jí narazilo do nohy. Polekaně se podívala dolů, ale hned se zase uklidnila, to jen Rafael narazil do překážky v podobě její nohy. Pomalu želvu zvedla ze země. Pohladila ji po hlavičce a říká: „No ještěže se mi připomínáš. Máš hlad? Půjdu ti natrhat pár čerstvých listů ano?" Želvu položila do krabice a začala se oblékat. Vzala si hnědý podzimní kabátek a kolem krku ovázala šálu. Ještě se rychle podívala z okna, aby zjistila, jestli stále prší. Žádné kapky z nebe padat neviděla. Zkontrolovala, jestli má hůlku a vyběhla ze dveří. U velké síně potkala Rona a Harryho, kteří si to zrovna kráčeli na hodinu přeměňování. Oba se na ni zazubili a zamávali jí na pozdrav. Prošla nádvořím a už byla z hradu venku. Procházela se po travnatém svahu a hledala listy jitrocele a divokého jahodníku, ty byly totiž Rafaelovy oblíbené. Zrovna našla pěkný trs jitrocele. Sklonila se k němu a listy začala otrhávat. Za sebou uslyšela kroky, které se stále přibližovaly. Najednou ztichly a za zády se jí rozezněl mužský hlas: „Slečna Smithová, sbíráte byliny do lektvaru?" Idit se pomalu narovnala. Chvíli jí trvalo, než se k nově příchozímu otočila čelem. Když tak učinila, docela ji překvapilo, koho uviděla. Profesor Snape? „Dobrý den, pane profesore." Snažila se skrýt své překvapení. „Co to sbíráte? Nebo spíše k čemu?" Zeptal se zvědavě Snape. Idit neměla co skrývat, a tak upřímně odpověděla: „Jitrocelové listy pro Rafaela. To je moje želva, má je moc rád. Ještě bych chtěla najít divoký jahodník." Profesora tahle odpověď zarazila, nevěděl, jestli si z něho dívka dělá legraci, nebo jestli to myslí vážně. Po chvilce zkoumání usoudil, že to opravdu myslí vážně, a to se mu zdálo poněkud úsměvné. Odkašlal si: „Želva, to je poněkud neobvyklé. Nemyslíte?" Idit nesouhlasně zakroutila hlavou: „Nemyslím, je to naprosto normální." To už Severus nevydržel a opravdu se usmál. Jak je ta dívka naivní, pomyslel si. „Dobře, když myslíte. A divoký jahodník roste u vrby mlátičky, kousek od ní je takový palouček, tam ho najdete." Idit za tuhle cennou informaci poděkovala. A Severus ještě dodal: „Natrhejte ho víc. Večer spolu máme hodinu lektvarů, bude se hodit." S těmito slovy se otočil na podpatku a odešel. Výborně – pomyslela si Idit. Tak s tímhle budu muset strávit dvě hodiny sama a někde ve sklepě. Povzdechla si a vydala se na palouček k vrbě mlátičce.