Idit

16.

První týden v Bradavicích utekl Idit jako voda. Měla za sebou již úvodní hodiny všech předmětů: bylinkářství, lektvary, obranu proti černé magii, dějiny čar a kouzel, přeměňování, astronomii a kouzelné formule. Tedy kromě létání, to bylo bohužel kvůli nepřízni počasí odloženo. Idit si pomalu zvykala na chod školy. Stále toho pro ni bylo spoustu nového. Naposledy se jí zrovna přihodilo, že na chodbě potkala starého muže, tak ho pozdravila slovy: „Dobrý den, pane profesore." Jenže to netušila, že onen muž je školník Filch, který toto oslovení pochopil jako ironii a myslel si, že se mu dívka posmívá. Tak milou Idit odtáhl do ředitelny, kde si stěžoval Brumbálovi. Samozřejmě, že se celá tato situace jednoduše vysvětlila, ale nebylo to zrovna příjemné. A další nepříjemnost, která se jí stala, se odehrála v den, kdy šla ven s Ronem, Harrym a Hermionou. Zapomněla zavřít dveře od svého pokoje, a když se odpoledne vrátila zpět zjistila, že jí utekl Rafael. Ano je to želva. A ano, je pomalý. Ale prostě utekl. Nakonec ho dívka našla za pomoci dalších dvou mrzimorských studentů v jejich společenské místnosti.

Ale vraťme se ještě k vyučovacím předmětům. Bylinkářství a astronomie jsou skvělé předměty. Moc zajímavé a zábavné. Lektvary a dějiny kouzel docela ujdou. Občas nuda, ale to se zvládne. Problém nastal při hodině přeměňování, kouzelných formulích i při obraně proti černé magii. Idit zjistila, že hůlka v jejich rukou nefunguje. Prostě nečaruje, a když náhodou něco vykouzlí, je to pohroma. Když se o tom bavila s profesorkou McGonagallovou, řekla jí ať tomu dá čas, že se s hůlkou potřebuje více sžít. Tenhle názor připadal Idit logický, ale stejně jí v koutku mysli hryzala myšlenka, co když je chyba v ní, co když ona je ten problém.

Po ranní hodině létání, která se díky pěknému počasí mohla uskutečnit, a kterou Idit měla výjimečně se studenty prvního ročníku, se usadila do vyhřáté Velké síně. Díky žádosti, kterou poslala Brumbálovi, mohla sedět při snídani společně u stolu s ostatními mrzimorskými studenty. Bohužel na ostatní jídla se musela přesunout zpět k asistentskému stolu. Dnes to tedy byla její první snídaně se spolužáky a náramně si ji užívala. Nenuceně se bavila se dvěma spolužáky, kteří jí dříve pomáhali hledat ztraceného Rafaela. Oba byli v pátém ročníku. Jeden blonďák s modrýma očima a orlím nosem, ten se jmenoval Cyprian, říkal, že má předky z Itálie. A ten druhý byl Jonatan. Měl hnědé kudrnaté vlasy a zvláštně zelené oči, které lehce překrývaly kulaté brýle. Hnědé pihy mu neposedně poskakovaly po nosu a tvářích. A navíc měl snad ten nejkrásnější úsměv, který kdy Idit viděla. Docela si tyhle dva oblíbila. Domluvili se, že se večer potkají ve společenské místnosti a zahrají si kouzelnické šachy.

Po snídani potkala Hermionu. Obě to měly namířené do knihovny. Hermiona byla nadšená, že jde s přítelkyní, protože Rona a Harryho k tomu nemůže nikdy donutit. Při vstupu do knihovny na Idit dolehla zvláštní nálada. Připomnělo jí to její milované knihkupectví, její minulost. Prsty přejížděla po zlatých písmenech na hřbetu knih. A vdechovala vůni starého papíru. Už chybí jen meduňkový čaj, pomyslela si. Hermiona mezitím prošla několik uliček, a už si nesla plnou náruč knih. Se žuchnutím je položila na jeden ze stolů. Radostně se na ně podívala: „Už se nemůžu dočkat!" Zajásala a pustila se do čtení. Idit si postupně procházela celou knihovnu. Hledala nějaké knihy o přeměňování, má totiž napsat esej. Asi po půl hodině se posadila vedle Hermiony a začala listovat ve své hromádce knih. Během pár hodin měli obě hotovo, vzájemnou pomocí to zvládli. Prohodily ještě pár slov, ale Hermiona spěchala na další hodinu. Idit zůstala sedět v knihovně sama.

Procházela chodbou hradu a její kroky se hlasitě rozléhaly. Cítila únavu. Nebyla to fyzická únava, ale spíš psychická. Potřebovala chvíli klidu, být sama nikým nerušena. Podívala se z okna. Svítilo slabé podzimní slunce a listy se vznášely ve větru. Stromy už byly skoro opadané. Rozhodla se, že se půjde projít. Přes ramena si přehodila černý kabát a kolem krku uvázala šálu v mrzimorských barvách. Chodbami hradu skoro utíkala už už, aby byla venku. Proběhla kolem skleníků, krok zpomalila až u Hagridovy chýše. Po svahu se vydala na západ kolem vrby Mlátičky, až se před ní začalo třpytit jezero. Dýchala zhluboka, aby si nabrala do zásoby, ten chladný, ale svěží podzimní vzduch, který tolik milovala. Došla k balvanu, který si jen tak ležel na úbočí a poznala, že to je to místo, kam směřovala její cesta. Byl odtud krásný výhled a kolem nebylo živé duše, až na pár ptáků, kteří jí kroužili nad hlavou. Posadila se tedy na kámen a hlavu si opřela o tenký kmen černého bezu, který rostl hned vedle. Jeho kořeny prorůstaly pod balvanem, Idit to připadalo jako by kolem kamene splétal hnízdo a ona je matka, která přišla obrovské vejce vysedět. Tahle představa jí přišla komická. Z kapsy vyndala svoji hůlku. Pomalu ji mnula v prstech.