GIRLS

F O U R T Y - T W O

Vešla jsem do domu a měla namířeno ke schodům jako vždy, ovšem tentokrát mě zastavili moji rodiče.
"Pojď sem" slyšela jsem hlas mojí mámy vycházející z kuchyně. Povzdechla jsem si. Na tohle dneska už nemám.
"S tátou jsme o tom hodně přemýšleli a tvoje známky jsou čím dál tím horší. Už jsme tě několikrát upozorňovali ale bohužel to nepomohlo. Ode dneška každý den když přijdeš ze školy nám dáš svůj mobil. Věci do školy můžeš dělat na pracovním počítači. Nezapoměň, že vidím co na něm děláš. Žádní kamarádi. Moc tě to rozptyluje. Musíš se soustředit na svou budoucnost. Co z tebe bude když tě vyhodí? A že od toho nemáš moc daleko. Víme, že to pro tebe není lehké, ale děláme to pro tvoje dobro." Řekla mi máma a já se podívala na tátu který stál vedle ní a přikyvoval na všechno co řekla. Vím, že se museli dohodnout, že to řekne máma, protože táta by na mě hned řval. Neměla jsem energii se s nimi hádat. Prostě jsem přikývla na souhlas toho, že to chápu a na stůl položila svůj mobil a místo toho si vzala notebook který ležel na stole. Otočila jsem se a odešla nahoru do pokoje, měla jsem v plánu jít cvičit abych si pročistila hlavu. Notebook jsem hodila na postel a vzala si ze skříně nějaké sportovní oblečení. Převlékla jsem se a zamířila do menší posilovny kterou máme doma. U schodů jsem se ale zastavila, slyšela jsem jak se ti dva o něčem potichu hádají.
"Všimla sis, že jen tak odešla? Někdo nám vyměnil dceru ti říkám. Když jsme tohle udělali před dvěma rokama, způsobila takovou scénu, že se přišli ptát sousedi co se u nás stalo."
"Máš pravdu, něco není v pořádku. V poslední době je úplně jiná. Chodí v tom samém oblečení, nic nekupuje, na párty nechodí."
"Něco se děje. Myslíš, že by jsme s tím měli něco dělat? Já myslel, že je to jen kvůli problémům ve škole ale určitě je v tom něco víc"
"Myslíš, že ji třeba trápí nějaký kluk? Nebo se pohádala s holkama? To ne toho bych si všimla"
Zbytek jejich konverzace jsem radši neposlouchala. Ani jsem si neuvědomila, že je něco fakt jinak. Nechtěla jsem aby si kvůli mně dělali špatnou hlavu. Tak moc ráda bych jim řekla co se děje, jenže to ani já sama nevím.
Začaly se ve mně míchat pocity. Po krátkém protáhnutí jsem se rozběhla na běžícím páse a začaly mi téct slzy po tváři. Musím se dát do pořádku. Tohle takhle už nejde. Sice to vypadá jako krátkodobý problém jenže jak dlouho budu ještě takhle mimo? Ani moji vlastní rodiče nepoznávají svoji vlastní dceru. Všechny svoje emoce a pocity jsem z těla dostala díky pohybu a cítila jsem, že se mi docela ulevilo. Po asi čtyřech kilometrech jsem toho nechala a zacvičila si krátkou jógu díky které mě tolik nebolí nohy. Potom jsem si to namířila přímo do koupelny a vlezla jsem do sprchy. Napřed jsem se osprchovala teplou vodou a potom jsem na sebe pustila studenou. Nevím proč, ale často to tak dělám a hrozně se mi to líbí. Rovnou jsem si i umyla vlasy, bylo na nich vidět, že už to potřebujou. Když jsem vylezla ze sprchy, převlékla jsem se do čistého oblečení na doma, což jsou tepláky a k tomu normální tričko. Vlasy jsem nechala volně uschnout a začala si pomalu uklízet pokoj. Všude byl hrozný nepořádek. Na zemi, na stole, na posteli, všude. Když jsem si uklidila v pokoji, vrhla jsem se na věci do školy. Nebylo toho moc, ale musela jsem si dát do pořádku zápisy a získat si přehled o tom co kde probíráme. Jsem ten typ co se nemusí moc učit a stejně to umí, mám fotografickou paměť. Asi hodinu a půl jsem pracovala na zápisech a udělala nějaké úkoly. Musím říct, že ten pocit mít takhle věci za sebou mi docela pomohl. Šla jsem si dolů do kuchyně uvařit kafe a vzít si něco k jídlu, zrovna kolem mě procházela máma s tátem kteří mi oznámili, že jdou na večeři řešit nějaké pracovní záležitosti a že mám být doma. A kam bych asi šla, hm? Venku stejně nebylo hezky.
Vzala jsem si svoje jídlo nahoru a pokračovala jsem v učení. Zítra mě čeká test z dějepisu, nic těžkého, ale nemám co jiného dělat takže se jdu učit.
Už se začalo pomalu stmívat a já už jsem uměla perfektně skoro všechno, když v tom něco bouchlo do okna. Poprvé jsem to ignorovala, ale potřetí už jsem se zvedla a šla se podívat.
Před naším domem stál Ryan a házel mi kamínky do okna.
"Co tady děláš?" Vyděsila jsem se. O tohle překvapení jsem moc nestála.
"Jeee, ty žiješ?" Začal se smát.
"Nech si ty blbý vtípky, co potřebuješ?" Odpověděla jsem mu.
"Máš čas jít ven?"
"Nemůžu ven."
"Aha. Tak půjdu já k tobě" řekl a začal přelézat náš plot.
"Zbláznil ses?" Vyhrkla jsem. Co když přijedou rodiče? V tom ale Ryan vylezl na střechu od garáže, z garáže na střechu od domu a za chvilku byl u mě na balkóně.
"Ty jsi blázen" obejmula jsem ho a on mi dal pusu do vlasů.
"Jaktože čtyři hodiny neodepisuješ?" Zeptal se když jsme vešli do mého pokoje.
"Rodiče mi vzali mobil" odpověděla jsem a on si domyslel, že to bylo skrz školu když se mi všude po posteli válely učebnice a zápisy.
"Takže se celou dobu učíš?" Podíval se na mě zmateným pohledem a já přikývla. Posbírala jsem papíry ležící po pokoji a Ryan si lehnul na postel.
"Kde jsou vaši? Viděl jsem, že se svítí jen v tvém pokoji a nemají venku auto, jinak bych to neriskoval a nelezl za tebou" řekl a prohlížel si učebnici která ležele vedle něho na posteli.
"Jeli na nějakou večeři. Je možný, že se každou chvilku vrátí" řekla jsem a lehla si na postel za ním.
"Naši jsou taky na večeři. Jaká je pravděpodobnost, že jsou na té stejné?" Zeptal se.
"No popravdě dost velká" odpověděla jsem.
"Máma mi teď psala, že se to protáhne, takže hádám, že jsme v klidu"
"Ikdyby přijeli tak co... Nic víc mi už zakázat nebo vzít nemůžou" řekla jsem a on se usmál. Bylo hezké ho vidět se smát. Chtěla jsem se ho zeptat na Lauru, ale zase jsem chtěla aby myslel na něco jiného a netrápil se. Tahle situace už mě vytáčí. Kde jsou ty časy, kdy bylo všechno v pohodě?