You Are Mine » Kol & Elena & Enzo (TVD/TO) /✓/

22. Kapitola

Současnost, New Orleans, USA

ELENA

„Jsi těhotná."

„Kol je otec."

„Jen tak se mě už nezbavíš, protože ti patří mé srdce."

„Patříme k sobě, poupátko. Vždy tě najdu."

Byla na zdi vždy ta prasklina? Jak dlouho vlastně jen zírám před sebe a snažím se přijít na funkčnost mého těla? Doopravdy jsem slyšela to, co jsem slyšela? Vážně čekám dítě? S mužem, který zničil můj život? Co budu dělat? Co se vlastně v takové situaci dělá? A co Enzo? Tolik otázek, a tak málo odpovědí. Neměla jsem tušení co dělat a jak vlastně reagovat. Byla jsem v koncích a můj mozek se očividně rozhodl, že si na chvíli odpočine a nebudu tak dělat nic.

Před dvěma měsíci, New Orleans, USA

Se zvědavostí jsem vystoupala schody na střechu a nemohla uvěřit vlastním očím. Celá střecha byla ozdobena různými tlumenými světly a řetězy světýlek, které dodávaly velmi romantickou atmosféru. Uprostřed byla rozložena kostkovaná deka, na které byly rozloženy obložené talíře a prázdné sklenky. V proutěném košíku byly usazeny nápoje. A na zdi, která byla na jedné straně střechy bylo roztažené bílé plátno, na které mířil projektor. Prostorem se roznášela tiše příjemná hudba a uprostřed toho všeho stál Enzo s kyticí fialových, růžových a světle růžových tulipánů. Byly nádherné.

„Pane bože," zašeptala jsem ohromeně, stále rozhlížející se kolem, zatímco jsem pomalu došla k Enzovi, který na mě koukal se spokojeným úsměvem. „Jak jsi to dokázal?" zeptala jsem se udiveně.

„Pomohla mi Emily a také Bonnie s Romiou," přiznal a podal mi květiny. „Ale tobě to moc sluší," pousmál se ještě a věnoval mi něžný polibek na rty, což si vysloužilo mé červenání až za ušima.

„Požádala jsem tvou sestru o pomoc s výběrem šatů," zamumlala jsem a kousla se do rtu, když jsem ho pozorovala. Sama jsem měla jednoduché šaty na tenká ramínka po kolena ve světlounké béžové barvě, které lehce odhalovaly ve véčkovém výstřihu náznak prsou a objímaly mě až do pasu než se s volnou, lehce širší sukní snášely ke kolenům. „Moc ti děkuji za květiny. Jsou nádherné."

„Ne tak jako ty," vrátil mi ihned pochvalu a já tak cítila ruměnec narůst ještě více. „Jsi překrásná, Eleno," řekl s tím jeho britským přízvukem, který mi vždy dokázal roztřást kolena. Ještě že byla zahalena v šatech.

„Jste až moc velký lichotník, Lorenzo," poškádlila jsem ho s úsměvem a lehce se vyhoupla na špičky, než jsem lehce přiložila rty na ty jeho skoro v provokativním gestu, kdy jsem se ihned odtáhla a s úsměvem ustoupila. Mohla jsem tak sledovat jeho překvapený výraz přímo z první ruky.

„A teď mi mizíš kam?" zeptal se s úsměvem a já jen couvala dál s úsměvem.

„To si musíš zjistit," mrkla jsem a odložila květiny na deku, než jsem se se smíchem začala vzdalovat pozadu od muže přede mnou. Na podpatcích to nebylo nejjednodušší, ale utíkání po střeše v nich také ne.

„Takže když tě chytím, bude z toho nějaká odměna?" usmíval se a pomalu kráčel za mnou, skoro predátorsky.

„Odměnu bys rád, říkáš? Hm, v tom případě se něco vymyslí," zasmála jsem se a chtěla se otočit a tentokrát opravdu začít nějakým způsobem utíkat, ale jeho paže se obmotaly kolem mého pasu jako nějaký had a nehodlal mě pustit. Se smíchem mě zvedl do vzduchu a zatočil, zatímco jsem pištěla a smála se taky.

„Vyhrál jsem," řekl mi pak tiše u ucha a já se k němu přivinula, oba jsme vydýchávali naše záchvaty smíchu.

„To skutečně vyhrál," zašeptala jsem s pousmáním, než jsem se v jeho náruči otočila a vzala jeho tvář do dlaní. „Blahopřeji," dodala jsem tiše a políbila ho přímo na rty.

Současnost, New Orleans, USA

„Jak myslíte, že je již půl hodiny takhle bez hnutí?" ozval se Enzův hlas v mé blízkosti a já zamrkala pryč vzpomínku na naše rande na střeše. Na něm jsem si uvědomila, jak je tento muž speciální a úžasný. Bylo to šťastné místo.

„Dozvěděla se velmi šokující novinky," vysvětlil hlas dívky a když jsem ho poznala, mohla jsem s jistotou říci, že to byla Bonnie. „Ale to byste měli probrat spolu."

„Enzo," zaskřípal můj hlas, až mě to samotnou překvapilo, ale jen jsem vzhlédla k muži, který stál přímo přede mnou a hádal se s čarodějkami. „Promluvme si?" šeptla jsem pak.

„My vám dáme nějaké soukromí," řekla na to hned Romia a odtáhla Bonnie pryč, kde za sebou zavřeli dveře.

„Lásko, co se děje? Co ti řekli, že tě to tak vyvedlo z míry?" zeptal se a poklekl přímo přede mnou, vzal mé ruce do svých dlaní a starostlivě mě pozoroval.

Bože, jak mám tomuhle muži říct, že můj únosce byl tak úspěšný ve svém šílenství, že mi z toho udělal dítě? Čím tohle vysvětlit a neztratit ho?

„Eleno?" zašeptal tiše znovu a pozoroval mě.

„Pamatuješ na naši schůzku na střeše? Dal jsi mi tulipány, vyhrál jsi naši malou hru a poprvé jsme..." zamumlala jsem při té vzpomínce s pousmáním.

„Poprvé jsme se pomilovali. Ano, pamatuji si to, byl to úžasný večer," přitakal a pozoroval mě, lehký úsměv na jeho tváři.

„A od té doby naše pouto jen rostlo, že? Jsme spolu a čím dál silnější," pokračovala jsem nejistě, protože jsem stále neměla tušení, jak mu to říci. Jak tohle vůbec někdo dokáže?

„Myslím, že jsme si to jasně řekli tohle odpoledne. Mé srdce je tvé a tvé je mé," odsouhlasil tiše a lehce vzal mou tvář do jedné dlaně a přejel po ní lehce palcem v uklidňujícím gestu. „Tak mi pověz, co se děje. Jsme v tom společně, lásko."

„Nevím, jak to říct, Enzo. Mám strach a sama nemám tušení, jak se s tím poprat," přiznala jsem tiše a přivinula se k jeho doteku.

„Strhni to jako náplast. Ať je to cokoliv, vyřešíme to," rozhodl pevně a pozoroval mě.

„Náplast, dobře," zašeptala jsem s přikývnutím a chytila jeho ruku, kterou měl položenou na mých do dlaní, přidávajíc si tak kuráž. „Bonnie s Romiou zjistili, že mé nevolnosti má na svědomí Kol. Protože..." šeptla jsem a pořádně se nadechla, když jsem viděla jeho zmatený výraz. „Jsem těhotná."

Ticho, které nastalo, bylo pomalu více ohlušující, než kdyby tu byl ohňostroj přímo u našich hlav. Lorenzo pootevřel ústa, skoro jako kdyby chtěl něco říct, ale jen na mě zůstal zírat jako nějaká socha. Jeho ruka na mé tváři se zastavila a dlouhou dobu se nic nedělo.

„Enzo," zkusila jsem tiše, ale jediná reakce bylo otevření a zavření jeho úst, skoro jako ryba. „Dobře, tak... tě nechám," dodala jsem s kousnutím se do rtu a odmlčela jsem se taky. Nejistě jsem se podívala dolů do svého klína, kde jsem stále držela v obou rukou jeho jednu velkou. Alespoň bylo dobré znamení to, že se nerozčílil a nezmizel, no ne?

~♥~

Je tu další, tentokrát kratší kapitola, která předchází jedné o něco delší a po ní už jen epilog. Pomalu se tak blížíme do finále. Co se asi stane dál? :))

- Vaše Tewulinka 💜