Elena se narodila do chudé rodiny v Bulharsku, která je už po generace rodinou, jenž slouží těm nejvyšším šlechticům. A tak i Elena jde z práce do práce. Když se však objeví nový šlechtic, kterého nikdo nezná, tak je ona ta, která mu má sloužit. Co...
Ups! Ten obraz nie jest zgodny z naszymi wytycznymi. Aby kontynuować, spróbuj go usunąć lub użyć innego.
Současnost, USA, New Orleans
Smála jsem se a tančila. Byla jsem v jednom klubu ve městě a bavila se. Bylo to úžasné. Spousta lidí, výborná hudba a hlavně zábava. Cítila jsem konečně aspoň na chvíli volná, zbavená okovů strachu.
,,Nechceš si zatancovat, zlato?" objevil se za mnou nějaký muž. Blond vlasy, modré oči, opálený s tělem surfaře. Byl pěkný, ale nebyla jsem si tím jistá.
,,Dobře," řekla jsem po chvíli tedy, to začala hrát pomalá písnička a já se musela usmát. Bylo to fajn, tancovat s ním. Držel mě za boky, já své ruce měla na jeho ramenou.
,,Jsem Brad a ty?" zeptal se a pozoroval mě očima modrýma jako rozbouřené moře. Takové oči by měly být nelegální.
,,Elena," odpověděla jsem mu a pak se zasmála, když mě protočil a já narazila na jeho hruď.
,,Těší mne," odpověděl a já se usmála. ,,Co takhle drink?" nabídl a já přikývla. Chtěla jsem mít bezstarostný večer, který jsem si chtěla rozhodně užít. A pokud u toho měl být i svalovec s hříšnýma očima... no proč ne?
Prodírali jsme se davem a usadili se u baru, vlasy jsem si musela stáhnout do drdolu, jak mi bylo teplo, ale i tak jsem se cítila skvěle.
,,Takže, ty tu bydlíš nebo jsi jen na dovolené?" zeptal se mě a já se usmála.
,,Bydlím tu krátce, ale snad konečně na déle než pár měsíců." Odpověděla jsem popravdě a napila se bourbonu, který jsem dostala od barmana.
,,Já jsem tu už odmala. Narodil jsem se tu," usmál se Brad a napil se piva. Typický chlap.
,,To ti závidím, taky bych chtěla mít klid," řekla jsem a povzdechla si.
,,A nechceš jít ven? Pro klid a na čerstvý vzduch?" navrhl a já se rozhlédla po vlnících se tělech.
,,Proč ne," kývla jsem a chtěla zaplatit, ale on jen mávl rukou a uhradil i mé pití. Bylo mi jasné, že nemá zájem o čerstvý vzduch. Z tohohle čišelo prostě jen jedno. SEX. A právě dneska jsem měla chuť to tak brát. Jen sex. Uvolnit se a nemyslet na nic jiného.
,,Takže, lepší ne? Není tu takový hluk," usmál se a já kývla. Opravdu to bylo hned lepší. Noční vzduch narušoval jen tlumený zvuk hudby z klubů v okolí.
,,Mnohem, chtělo to... klid," přikývla jsem a rozhlédla se kolem sebe. Ale v tu chvíli mě Brad přitiskl ke zdi a já se na něj překvapeně koukala, když jsem v jeho ruce uviděla dřevěný kolík.
,,Upírka. Už vás všech upírů, kteří nás zotročují, mám po krk," zavrčel a já viděla zlatý záblesk v jeho očích než se překvapeně nadechl a upustil kolík. Pak se sesunul k zemi a za ním stál jen muž s tváří ukrytou ve stínu. Ruku měl celou od krve, protože v ní svíral Bradovo srdce. Poplašeně jsem dýchala a pozorovala ho, jak ledabyle upustil srdce na zem a přistoupil do záře světla, která osvětlila jeho tvář. Hnědé vlasy, sexy úsměv. Rozhodně byl pěkný.
,,Ani nepoznáš vlkodlaka, když jsi v jeho blízkosti. Kolik ti je? Den?" zamračil se a pak se ušklíbl. Psychopat. Rozhodně.
,,Je mi třistadevadesátčtyři let." Odpověděla jsem mu a pozorovala ho.
,,A mně čtyři sta a poznám vlkodlaka." Zamračil se a pozoroval mě. ,,Enzo," představil se a nabídl mi ruku. Tu zkrvavenou ruku. Povytáhla jsem na něj obočí a on pokrčil rameny a zase ji dal dolů.
,,Elena," odpověděla jsem mu tiše a pak mě zahltila vzpomínka.
Byl rok 1830, když jsem bloudila ulicemi Paříže. Měla jsem halucinace, věděla jsem to. Viděla jsem totiž svého otce, matku, svou vlast. Nevěděla jsem, že tohle vlkodlaci mohou provést upírům, ale jak se zdálo, tak mohli. Bylo mi zle, měla jsem horečku a sotva jsem stála na nohou. Nevěděla jsem, kam nebo kudy to jdu, ale šla jsem dál, než jsem klopýtla naposledy a narazila do hrudi muže, který mne chytil za paže a já opatrně vzhlédla. Viděla jsem dvě modré oči a poloviční úsměv.
,,Podívejme se, co se ti stalo, lásko?" zeptal se a já ho sotva vnímala.
,,Vlko-vlkodlaci," zakoktala jsem tiše, než jsem se propadla do temnoty a padla do jeho náruče.
,,Zpátky na zemi?" zeptal se mě ten upír, Enzo, a já opatrně kývla, ruku už měl trochu čistější, zřejmě si ji otřel do trička toho nebožáka. Dívala jsem se, jak škrtá sirkou o krabičku a hází ji na toho vlkodlaka, než vzplanul a já vyděšeně odstoupila.
,,Co jsi to..." vydechla jsem a podívala se na něj.
,,Těžko nechám mrtvého vlkodlaka, aby se válel po zemi." Protočil oči, chytl mě za ruku a vedl ulicí pryč.
,,Kam mě to vedeš?" zeptala jsem se ho nejistě a rozhlížela se.
,,Do bezpečí," odpověděl a já šla tedy za ním.
Probudila jsem se v cizí posteli, když jsem ucítila závan větru, který ke mně přinesl čerstvý vzduch a zpěv ptáků. Zemřela jsem snad? Nebo se mi to jen zdálo? Nemohla jsem si skoro vzpomenout na události včerejšího večera.
,,Dobré ráno, lásko. Jak je ti?" zeptal se mne ten hlas, který jsem si pamatovala. Byl jako maják v mlze. Byla jsem si jistá, že tohle byl ten muž, kterého jsem potkala včera. Doufala jsem tedy, že nebyl nějaký sériový vrah. I když dýka v srdci by mě nezabila. To je kůl v srdci nebo hlava odříznutá od těla. Nebo slunce, kdyby mi sundal prsten.
,,Kdo jste?" zašeptala jsem a podívala se konečně na něj. Měl vlnité vlasy upevněné vzadu do ohonu. Měl pohledné rysy, opravdu byl velmi sympatický.
,,Niklaus," odpověděl mi a posadil se vedle mne na postel. ,,A ty?" zeptal se.
,,Elena," šeptla jsem a studovala jsem ho pohledem.
,,Jak je ti, Eleno?" znovu se ptal.
,,Dobře... jak... jak je to možné?" zamumlala jsem a podívala se na ruku, kde mělo být viditelné kousnutí, které tam ale nebylo.
,,Dal jsem ti svou krev. Lék na vlkodlačí kousnutí." Odpověděl mi a já se usmála.
,,Děkuji," šeptla jsem a on přikývl.
,,Připravil jsem ti sem nějaké šaty, takže se můžeš umýt a obléct. Snídaně bude čekat dole za půl hodiny," řekl a odešel z pokoje.
Enzo za námi zavřel dveře svého bytu, jak mi řekl a já se překvapeně rozhlédla. Bylo to tu velké a luxusně vybavené. Můj byt na tom byl v porovnání s tímhle opravdu mizerně. ,,Udělej si pohodlí," kývl na mě a já si tedy odložila svou tašku a posadila se opatrně na černý kožený gauč. Okolo mě byly bílé stěny, ale černý nábytek.
,,Takže ty jsi takový ochránce nevinných?" zeptala jsem se.
,,Tak něco," odpověděl a já cítila, jak otevřel sáček s krví. Podívala jsem se na něj, jak v kuchyni nalévá obsah sáčku do dvou sklenek.
,,Tak něco?" zmateně jsem na něj koukala.
,,Zachránil jsem jen tebe," řekl a přešel za mnou, podal mi sklenku.
,,Děkuji," šeptla jsem a on se uchechtl.
,,Slušně vychovaná, to se jen tak nevidí," zamručel, posadil se naproti mně do křesla a napil se ze sklenky. Jeho oči ale stále pozorovaly mne.
