Elena se narodila do chudé rodiny v Bulharsku, která je už po generace rodinou, jenž slouží těm nejvyšším šlechticům. A tak i Elena jde z práce do práce. Když se však objeví nový šlechtic, kterého nikdo nezná, tak je ona ta, která mu má sloužit. Co...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Bylo pozdní ráno a já se stále nemohla dohnat k tomu, abych vylezla z postele a začala den prací. Nikdo nepřišel, nikdo nic nežádal, takže jsem prostě už dvě hodiny zírala z okna na přírodu za ním. Stále jsem nemohla uvěřit, co se včera stalo. Kvůli mně jsou dva muži mrtví. Možná to bylo dobře, protože už nemohli mučit další, bít je bičem. Ale kdo jsem, abych je mohla soudit? Věděla jsem, že jsou to špinavci, ale nikdy nezabili, co jsem věděla. A teď, kvůli mně, jsou mrtví. Nikdy jsem jejich jména neměla říkat. Měla jsem vzdorovat i za cenu trestu. Byla jsem hloupá služka s prořízlou pusou. Vstala jsem tedy a přešla k zrcadlu. Chtěla jsem se podívat na jizvy, které byly důkazem brutality mých předchozích pánů. Vyhrnula jsem si svou noční košilku na zádech a otočila se k zrcadlu tak, abych na ně viděla. Zalapala jsem po dechu a upustila její lem. Záda jsem měla hladká bez poskvrnky. Jak to bylo možné? Opatrně jsem ji znovu nadzdvihla, abych se přesvědčila, zda se mi to nezdálo, ale byla to pravda. Po jizvách nebylo ani památky, má kůže zase byla hladká a neporušená. Nechápala jsem to.
Opatrně jsem se oblékla do šatů, které jsem měla z domu. Byly také pod kolena, ale rukávy měly kratší, pod lokty, tak, aby mi nic nevadilo v práci. Ani nevíte, jak dlouhé sukně mohou vadit. Uhladila jsem si je a poté si vlasy znovu spletla do copu. Udělala jsem vše potřebné v mém pokoji, úklid, hygienu v koupelně a poté jsem přešla k oknu. Dívala jsem se na krásnou zahradu, na kterou jsem měla výhled. Byla tam vytvořená cesta z kamínků, kolem které bylo nesčetné množství květin, stromů.
A po této cestičce si to vykračoval můj pán. Ramena měl ztuhlá, jako kdyby ho něco trápilo. Nevěděla jsem jak, ale jako kdyby vycítil můj pohled, tak vzhlédl a podíval se přímo na mě. Usmál se, ale já vyplašeně couvla od okna. Přešla jsem ke skříni a otevřela ji. Musela jsem odsud odejít, věděla jsem to. Byla jsem si jistá tím, že přesně tohle jsem potřebovala. Utéct odsud a nebýt tohohle součástí. Najít otce byla moje priorita až si zabalím své věci. Nebylo jich mnoho, takže bych to unesla. Všechno jsem to nacpala do vaku, který mi přinesli spolu s věcmi a schovala ho do skříně. Nadešel čas zjistit, kde je můj otec.
Vyšla jsem z pokoje a potichu zavřela dveře. Když jsem se otočila, tak jsem nadskočila. Stál tam on. Kol. Můj pán. Vrah. Nevěděla jsem jak mu říkat. Ne teď.
,,Jsi v pořádku, poupátko?" zeptal se a pohladil mne po tváři. ,,Co tvé jizvy?" zamumlal a já zpozorněla.
,,Jsem.. nic mi není. Jizvy... nic se nezměnilo," zalhala jsem mu a sklopila pohled k zemi. ,,Mohu se zeptat, zda je můj otec stále doma?" vzhlédla jsem a viděla, jak je jeho obličej stažený do zvláštní grimasy. Něco mezi zlostí, smutkem, uražením.
,,Ty jsi včera nevypila ten nápoj, co ti donesl Jonathan? Měl ti pomoci," řekl a já ho pozorovala.
,,Vypila," zamumlala jsem.
,,Takže ses jen bála mi říct, že se ti jizvy zahojily?" zeptal se a chytil mě za ruku. Přikývla jsem a dívala se na jeho ruku, která držela mou.
