Elena se narodila do chudé rodiny v Bulharsku, která je už po generace rodinou, jenž slouží těm nejvyšším šlechticům. A tak i Elena jde z práce do práce. Když se však objeví nový šlechtic, kterého nikdo nezná, tak je ona ta, která mu má sloužit. Co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Rok 1780, Itálie, Řím
Za ta léta, kdy jsem byla na útěku před Kolem, jsem si snad milionkrát procházela, jak bych naše potencionální setkání prožila. Držela bych dřevěný kůl a viděla ten jeho vysmátý obličej. Moje ovládání by bylo pryč a já mu ten kůl zarazila hluboko do hrudi, až k jeho ledovému srdci.
Za ty roky jsem byla hodná, celých 160 let jsem neublížila člověku víc, než jsem musela. A to jen díky vzpomínkám na mého otce, Kola.. na mého stvořitele, který zničil celičký můj život. Dodržela jsem slib daný sobě. Nebylo ze mne žádné monstrum jako z něj. Pila jsem jen na zahnání hladu, ale vždy jsem ty lidi vyléčila svou krví a ovlivnila je, aby na tuto zkušenost zapomněli. Nedělala jsem to ráda, ale bylo to potřeba.
Takže jsem opravdu nebyla připravena na to, co se právě dělo. Stála jsem před oltářem v kostele, na sobě bohatě zdobené bílé šaty a vedle mne byl Kol. Usmíval se jako kdyby vyhrál bitvu. A já ji prohrála. Celé ty roky utíkání mne dovedly sem. Právě jsem se vdávala za Kola Mikaelsona. Za někoho, kdo zabil mého otce. Kdo ničil vše, na čem mi záleželo.
Stála jsem uprostřed dvou svalnatých mužů, upírů a nemohla tak utéct. Mé ruce byly svázané lany, které byly napuštěné ve sporýši, jak jsem se dozvěděla. Látka, která upírům ubližuje a lidem propůjčuje imunitu vůči vlivu. Pálilo to jako čert, ale nechtěla jsem dávat najevo slabost, chtěla jsem uniknout. Znovu.
,,Už se nemusíš bát, poupátko. Už to bude v pořádku," políbil mne Kol na čelo, když kněz začal odříkávat.
Člověk, nebo i upír, by řekl, že tvorové noci do kostela nemohou, ale nemohla jsem se plést sebevíc. Dokonce se tu mohli jen tak procházet, nepovšimnutí.
,,Nic nebude v pořádku, dokud mě nepustíš a já nebudu moct svobodná odejít!" zavrčela jsem na něj a trhla provazy. Byla jsem rozzuřená, nešťastná a vůbec všechno dohromady.
,,To říkáš jen proto, že jsi zmatená." Odpověděl Kol, ale viděla jsem v jeho očích varovný záblesk. Ztmavly tak, že mohl být rozzuřený a nebo po někom toužil. Nelíbilo se mi ani jedno.
,,Eleno Gilbertová, berete si zde přítomného Kola Mikaelsona za svého právoplatného manžela? Budete ho ctít ve zdraví i nemoci, v bohatství i chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?" zeptal se oddávající, jako kdyby naši výměnu slov nezaregistroval.
Chystala jsem se odpovědět, když mne přerušila ruka na mých rtech. Podívala jsem se na toho muže vedle mě, jak se varovně mračil. Na tváři měl jizvu, která se mu táhla od koutku oka ke koutku úst. Vypadal strašidelně.
,,Výborně." Ozval se hlas kněze a já se zmateně zamračila. ,,Kole Mikaelsone, berete si zde přítomnou Elenu Gilbertovou za svou právoplatnou manželku a budete ji ctít ve zdraví i nemoci, v bohatství i chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?" položil kněz otázku mému stvořiteli a já se na něj podívala.
,,Ano," odpověděl Kol spokojeně.
,,Tímto vás prohlašuji za muže a ženu. Polibte nevěstu, aby bylo vaše pouto stvrzeno," řekl kněz a zavřel knihu, co měl u sebe.
Ruka z mých úst zmizela, ale za to si mne k sobě přitáhnul Kol.
,,Konečně budeme oficiálně manželé," zašeptal a nakláněl se ke mně. Ruce jsem měla momentálně za zády, abych nemohla nic dělat. A tak jsem čelila jeho přibližující se tváři k mé.
,,Hoří!" ozvalo se od kněze, který byl bledý strachy. Kol se ode mne překvapeně odtáhl a díval se, jak v rohu kostela vypukl oheň. Všichni byli překvapení a tak jsem měla možnost útěku. Kopla jsem co největší silou jednoho z těch obrů do kolene a on pustil lano a tak jsem mohla druhé praštit volnou rukou, když jsem se k němu otočila. Vyvlékla jsem se z provazů a rozeběhla se ven z kostela, ale to mne chytil Kol.
,,Kam jdeš?" zavrčel a přitiskl mě k sobě.
,,Pusť mě!" vykřikla jsem a snažila se od něj dostat.
Měla jsem najednou před očima tu dobu, kdy zabil mého otce a ujížděl se mnou na koni pryč. Byla jsem bezmocná, ale nyní už ne. Nyní jsem byla silnější a schopnější.
Rychlým pohybem jsem ho bouchla hlavou do nosu a on mou maličkost pustil s přidušeným výkřikem, jelikož jsem mu zlomila nos.
Když jsem se však ohlédla, kde až požár je, tak jsem uviděla jen nezřetelnou šmouhu upíra v hábitu, jak vybíhá ven. Rychle jsem ho následovala a utíkala do svého domu.
Za ta léta jsem si našetřila peníze prací a možná jsem občas vzala i něco těm, co ubližovali druhým... a dala to těm, co to potřebovali. Nemusela jsem toho mít moc, stačila mi střecha nad hlavou a tu jsem měla. Ale teď jsem musela znovu utíkat. Můj život byl celý o utíkání.
Vběhla jsem do domu a naskládala pár kousků oblečení do vaku. Moc jsem toho přeci jen neměla. Svlékla jsem si ty bílé šaty a navlékla si své. Pak jsem i s vakem přešla do stájí, kde jsem osedlala svou klisnu Afroditu a dala na ni i vak. Pak jsem se rozjela rychle pryč z Říma. Pryč od mého života, od lidí, co jsem znala, od domu, který jsem si zamilovala. Utíkala jsem k další cestě, na které mne čeká jen strach, kdy mě Kol znovu najde. Něco mi říkalo, že další setkání nebude rozhodně přátelské jako bylo tohle.
Ale nechtěla jsem to zjišťovat, chtěla jsem být od něj co nejdál. A to se mi plnilo, vzdalovala jsem se od domova víc a víc.
Jen by mne zajímalo, kdo byl v tom hábitu. Měla jsem tušení, že byl za tím požárem. Zachránil mě tak před Kolem. Byla jsem tomu upírovi nebo upírce vděčná. Jen jsem doufala, že ho nebo ji Kol nedostal. Protože by to byla moje vina. Nechtěla jsem nikomu ublížit, nikoho přivést do problémů. Chtěla jsem jen svobodu a klid.
A tak jsem zamířila tam, kde to všechno začalo. Do Bulharska, podívat se na místo, kde stával dům mého otce. Snad se to tam moc nezměnilo.
Pak.. kdo ví, kam bych příště zamířila. Ale nejspíš za pevninu. Možná, že bych se mohla podívat do Anglie, o které si všichni vyprávěli.
,,Jedeme Afrodito. Čeká nás nový domov." Řekla jsem jí a jela na ní dál. Vstříc nástrahám, co nás čekají.
