You Are Mine » Kol & Elena & Enzo (TVD/TO) /✓/

12. Kapitola

Současnost, USA, New Orleans

ELENA

„Jak myslíš, že nejde vytáhnout?!"

„Prostě nejde! Pokaždé, když se jí jen dotknu kleštěmi, tak se to pohne a jakoby rozroste. Nechápu, co to má být!"

„Co tedy uděláme?"

„Nezbývá nám moc času a on to ví."

„Riskuje její život, aby ji dostal k sobě? Co to sakra do tvého bratra vjelo?!"

„Vím já? Nejsem věštec a ani empatik, abych vycítil jeho pocity," zavrčel někdo. Ty hlasy... bylo to jako kdybych byla pod vodou a slyšela je jako šum. Co se to děje? Proč jsem tak slabá? Proč mě bolí celé tělo a nemůžu se hnout?

Cítila jsem, jak se mi něco stále otírá o srdce. Pořád mám v sobě tu kulku? Jak... je to možné? A navíc, jak se to mohlo stát?

Byl to Kol? Ale proč by na mě střílel? A něco takového, co bolí jako čert... no vážně.

„Prostě ji musíme vzít k němu... doneseme ji před dům," rozhodl někdo. Ale kdo?

„Zbláznil ses? Hned ji odnese! A jak vůbec mohl střelit tak těsně u srdce, když jsi ho pokousal? Jak se z toho dostal tak rychle?!" chtěl vědět ten druhý. Byli to snad... Enzo a Klaus?

„Já sakra nevím! Prostě nevím!" křikl ten první a já ucítila paže, jak mě zvedají z podlahy, stolu... z čehokoli tvrdého, na čem jsem ležela.

Cítila jsem, jak mě někdo nesl, nejdřív jsem slyšela jen ticho, ale pak se najednou ozvalo zahoukání klaksonu a ruch ulice. Snažila jsem se rozlepit víčka od sebe, abych viděla, co se děje kolem, ale bylo to, jako kdybych na očích měla závaží.

„Kole! Ty jeden parchante, okamžitě přijď sem!" zakřičel mi u hlavy někdo tak hlasitě, že kdybych se mohla jen pohnout, zakryla bych si uši.

„Není třeba křičet, bratříčku. Jsem tady," zasmál se jmenovaný nedaleko. A jako na povel, jsem ucítila pohyb dřeva u mého srdce, jako kdyby se trochu odtáhlo a já se tak mohla pořádně nadechnout. Závaží z mých víček zmizela a já tak vší silou zamrkala. Byla jsem v náručí Enza a Klaus stál hned vedle něj, což vysvětluje ten křik u mé hlavy. Byli jsme před domem toho Původního hybrida a kolem nás byl jen rušný život obyvatel New Orleans.

Snažila jsem se promluvit, ale to jsem nezvládala.

„Kole, co jsi jí to udělal?" zavrčel ten nejstarší z nás a já to jen sledovala. Ač bych chtěla vstát a bojovat za svůj život, tak jsem stále byla slabá jako moucha.

„Potřeboval jsem, abyste ji vzali za mnou a jinak by to nešlo," pokrčil rameny Kol a usmál se. Šel blíž k nám a já si všimla dvou žen, každá z jedné jeho strany.

„Vytáhni tu kulku!" ozval se Enzo a já se podívala na něj. Byl tak odhodlaný, tak odvážný.

Sledovala jsem ho, když se jeho pohled přesunul na mě taky.

„Vytáhnu kulku až bude bezpečně se mnou v mém domě," odpověděl jen Původní upír a došel těsně k nám. Jenže já nereagovala. Jen jsem sledovala Enza, který pozoroval mě.

„Budeš v pořádku," zašeptal a já mu věřila. Prostě jsem mu věřila.

„Dejte mi ji," natáhl se pro mě Kol, ale Enzo se stáhnul spolu se mnou do domu. Sykla jsem lehce, protože to bylo, jako kdyby se kulka pohnula zase blíž k srdci.

„Pozvu tě do svého domu, ale čarodějky necháš venku. Nedovolím ti ji odnést a dělat nějaké... úchylárny s ní. Rozumíme si?" sledoval ho Klaus a Kol byl jen tak, tak od okraje toho, aby vybouchnul.

„Víte co? Já si radši počkám na to, až ho tamhle malá sestřička zabije a přinese mi mou Elenu," uklidnil se Kol a Enzo se otočil v momentě, kdy se u nás objevila Emily s kolíkem v ruce a vrčela jako smyslů zbavená. Teprve tehdy mi došlo, že musela být ovlivněna už předtím. Že celou tu dobu, si Kol plánoval tohle všechno. Mělo mi dojít, že když on něco chce, taky to dostane. A nebude jen tak lehkomyslný s tímhle vším.

KOL

Sledoval jsem je s úsměvem. Můj plán vycházel skvěle a to ještě nebyl všemu konec. Moje finální číslo mi ji mělo konečně přihrát zpět. Mou krásku. Mou vyvolenou. Tu, která byla stvořena jen pro mě. Mou milovanou Elenu.

Díval jsem se, jak Emily přistupuje k Enzovi, ale dávala si pozor, protože v mých rozkazech znělo jasně, že nesmí ublížit mé drahé.

„Co jsi to udělal?!" zavrčel Nik, ale já jen kouknul na Sabrinu po mé levici. Ta se usmála, zvedla ruku a poslala mého bratra přímo do zdi, držela ho nad zemí a já se usmíval dál.

Ano, měl jsem pro svou potěchu a potřeby čarodějky. A nejen tyto dvě. Na mé straně jich bylo tolik, že by to zabralo dlouho, abych vyjmenovával všechna jména.

„Já si beru zpět to, co je mé, bratře," odpověděl jsem a sledoval Enza ustupovat od jeho setry. Čímž přistupoval zase zpět do ulice, kde jsem si mohl vzít Elenu k sobě.

„Emily, sestřičko moje, dost. Braň se tomu, no tak!" prosil ji, ale bylo to málo platné. Mé ovlivnění bylo silné.

Enzo udělal krok vzad a byl tak znovu venku. Já se svou upíří rychlostí přemístil přímo k němu a mou krásku mu vytrhl z náručí. Nechal jsem ho, aby si poradil s Emily.

Sám jsem Elenu přenesl na druhou stranu na lavičku, kde jsem počkal na Larissu. Druhou čarodějku, která tu dnes byla se mnou.

Viděl jsem, jak mě má kráska pozorovala. Jenže v jejích očích nebyla láska ani vděk, byl v nich strach. Zamračil jsem se lehce. Copak jí udělali, že se mě bála?

„Neboj se, má lásko. Vytáhneme to a už to bude jen dobré. A mám pro tebe i dárek," usmál jsem se a podíval se na zrzavou čarodějku, která položila ruku na mé rameno a začala odříkávat slůvka v té jejich hatmatilce. Usmál jsem se a sledoval Elenu, když jsem cítil, jak kouzlo zabírá, položil jsem prsty nad ránu, kterou zanechala kulka a sledoval, jak se díky kouzlu posunovala ven k mé ruce. Bylo krásné, jak trocha kouzla s krví dokáže takové zázraky.

Když jsem uslyšel zalapání po dechu, kulka vyklouzla z těla mé krásné brunetky a já ji odhodil pryč od nás. Pak jsem si k sobě Elenu přivinul. Bylo tak dobré ji konečně cítit u sebe. Po tolika letech.

„Ne," šeptla slabě, ale já ji jen víc přivinul k sobě.

„Mám pro tebe ten dárek, poupátko" zamručel jsem a kývnul na zrzku u nás. Ta se usmála a vedle lavičky se objevil, tedy zviditelnil muž.

„Eleno," zašeptal a jmenovaná mi v náručí ztuhla. Pak se otočila a vyšvihla se na nohy.

„Tatínku?" zalapala po dechu a přiložila si ruku na rty. Pak se mu jen vrhla kolem krku.