Elena se narodila do chudé rodiny v Bulharsku, která je už po generace rodinou, jenž slouží těm nejvyšším šlechticům. A tak i Elena jde z práce do práce. Když se však objeví nový šlechtic, kterého nikdo nezná, tak je ona ta, která mu má sloužit. Co...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Kol odešel, aby obstaral svatební šaty, ale já měla jiné plány. Myslel si, že spím a tak jsem toho využila a potichounku přešla do mého pokoje spojovacími dveřmi. Převlékla jsem se do obyčejných šatů služebné a svázala si vlasy. Cítila jsem se jinak, zvláštně. Kol mi dokonce ještě včera večer ukázal jak běhat rychleji, využívat svou sílu. Udělal tak trochu pitomost, když právě teď tohle chci využít k útěku.
Vzala jsem si vak, v kterém jsem měla zbytek věcí a opatrně vyšla ze dveří pokoje. Chodba byla liduprázdná a mé uši také nezachytily žádný zvuk. Po špičkách jsem šla chodbou a poté seběhla schody. Držela jsem se u zdí a všímala si každičkého detailu.
,,Ty svatební šaty chci mít co nejdřív. Míry přijďte zkontrolovat tak za dvě hodiny, teď spí." Ozval se hlas mého pána, tedy Kola, tedy toho muže, který může za můj útěk. Slyšela jsem jeho kroky, mířil k tomuhle schodišti a do ložnice. To bylo špatné.
,,Ano, pane." Ozvalo se jen, než jsem si ho všimla. A on si všiml mne. Co jsem udělala, že jsem byla takto potrestaná? Couvla jsem a strčila si vak za záda, ale on si ho stejně všiml. Jeho oči ztmavly a já si byla jistá, že tohle nedopadne dobře.
,,Co to děláš, poupátko?" zeptal se, hlas autoritativní.
,,Chtěla jsem jen odnést mé staré věci jedné své přítelkyni, když už mám nosit jen věci od tebe," zalhala jsem a pozorovala ho.
,,Proč mi lžeš? Chtěla jsi utéct?!" skoro křičel a kráčel po schodech ke mně.
,,Ne," zašeptala jsem vystrašeně. Viděla jsem, jak se na povrch dostává jeho upíří já.
,,Utíkáš ode mě?" zeptal se a přitiskl mě ke zdi. Ruku měl na mém krku, ale ne v bolestivém sevření. To ne, měl ji tam jen položenou, hladil mě.
,,Neutíkám," slyšela jsem se šeptat.
,,Tak proč odnášíš své věci?" zeptal se a podíval se mi do očí.
,,Protože chci za svým otcem," řekla jsem mu a odvážila se kopnout ho mezi nohy. Díky té upíří síle to bylo opravdu hodně. Šokovaně zalapal po dechu, než padl na kolena a já i s vakem vyběhla ke dveřím. Otevřela jsem je a rozeběhla se ven. Slunce svítilo a já si musela dát ruku před oči. Nepálilo to, byl to jen nezvyk nebo upíří instinkt?
,,Eleno!" slyšela jsem jeho křik. Otočila jsem se, jen abych ho viděla vyjít ze dveří. Byla jsem v koncích.
,,Ne," zašeptala jsem a rozeběhla se tou jeho upíří rychlostí k domu mého otce přes les. Byla to sice delší cesta, přesto jsem ale kličkovala a utíkala co nejrychleji. Míjela jsem stromy, pařezy, dokonce i jeleny a srnky.
Zastavila jsem až na kraji lesu a šla rychle, přesto jako člověk, po cestě, držela vak a rozhlížela se. Šla jsem mezi velkými domy k tomu na konci, tomu malému a chátravému. Přesto to byl ten, který jsem nazývala domovem.
