4.

2K 111 8
                                    

Edmond spěchal. Spěchal na panství Cherbourg-en-Cotentin, kde ho čekal důležitý úkol, kterým ho pověřil sám jeho pán, lord Cameron. Bohužel Francii neznal, takže se při cestě z Versailles ztratil. 

Byl unavený a bolelo ho celé tělo, protože na koni seděl už třetím dnem. Už teď měl zpoždění, navíc někde sešel z cesty a ztratil se v lese. Věděl však, že nemůže být od svého cíle daleko. Stále se orientoval směrem na sever, les mu však připadal pořád stejný a taky měl pocit, že se stále točí v kruhu. 

Poplácal svého věrného Bouřliváka po temeni. "Neboj se, už tam brzy budeme, kamaráde," snažil se uklidnit svého hřebce, doopravdy však uklidňoval spíš sám sebe. Věděl, že jeho slova nejspíš nejsou pravdou. 

Po nějaké době konečně najel na lesní cestu, která vypadala, že by ho mohla do panství dovést. Stále jel sice lesem, cesta ale vypadala užívaná. Zkusil tedy své štěstí a vydal se po ní.

Najednou se ze zatáčky vyřítil jezdec na koni. Přes hlavu měl přehozený šedý plášť, takže mu nebylo vidět do tváře. Edmond věděl, že je zle. Jezdcův kůň uháněl obrovskou rychlostí. Ať by udělal cokoliv, srážce se nemohli vyhnout.

Edmond zkusil ještě na poslední chvíli uhnout z lesní pěšiny, ale nebylo mu to nic platné. Jeho kůň se vzepjal a on tak spadl dolů, stejně jako jezdec naproti němu. 

Vstal a oklepal se. Rychle chytil Bouřliváka za uzdu, aby mu neutekl. "Jste v pořádku?" nadhodil směrem k muži, který srážku zapříčinil. Obešel svého koně, aby se podíval, jestli není jezdec zraněný.

Když ho uviděl, vydechl úžasem. Jezdcovi spadla kapuce pláště dolů, takže Edmond moc dobře viděl, kdo se pod ním skrývá. K jeho překvapení se pod svrchníkem neskrýval muž, nýbrž žena. Vlastně spíš dívka. Nemohlo ji být víc než osmnáct.   

Dívala se na něj s neskrývanou zlostí. Přesto si nemohl nevšimnout, jak moc je krásná. Její temně akvamarínové oči by se daly přirovnat k barvě rozbouřeného moře. Rysy tváře měla vytesané jemněji než nejpropracovanější socha. Její rty byly červené jako květy růže, slonovinová pleť měla na tvářích jemný a půvabný růžový nádech. Dlouhé řasy temné jako inkoust zdůrazňovaly tmavou modrost jejích očí, její husté vlasy zářily bohatým zlatohnědým odstínem, který se podobal barvě zapadajícího slunce.

Přiskočil k ní a nabídl ji dvorně ruku, které by se mohla přidržet při vstávání. "Jste v pořádku, mademoiselle? Nejste zraněná?" zeptal se zdvořile.

Ani se jeho ruky nedotkla, dokonce se na něj ani nepodívala, a vstala sama. "Shodil jste mě z koně!" vyčetla mu ostře. "Spěchala jsem!" 

Překvapila ho její prostořekost. Jak může být tak půvabné stvoření tak strašně drzé? Něžně se na ní usmál. "To já také, milady. Musím Vás ale vyvést z omylu. Za naši nehodu nemůžu já, ale Vy, má paní. Kdybyste se neřítila jako blázen, mohli jsme se klidně vyhnout a k této ošemetné situaci by nedošlo."

Z očí jí šlehaly blesky. "Jak se opovažujete?" vyjekla. "Víte, kdo já jsem?" Edmond se přemáhal, aby nevyprskl smíchy. Rozmazlený spratek, pomyslel si. "Já jsem lady Duvergerová," pokračovala dívka, "dcera Edwarda Duvergera, syna Rogerse Duvergera, nejvýznamnějšího plantážníka v celé severní Francii, který znal osobně krále Františka II.!"

Edmond se najednou zarazil. Lady Duvergerová... "Musím Vás zklamat, mademoiselle, ale Vaše jméno mi nic neříká," zalhal. Nechtěl prozradit, že přijel do Cherbourg-en-Cotentinu právě kvůli ní. Alespoň prozatím ne.

Dívka se otočila ke svému koni. Najednou se zarazila. Zbledla jako stěna a do obličeje se ji náhle přidal výraz zoufalství. "Moje brašna!" zaklela. 

"Ztratila jste něco?" zeptal se jí zdvořile Edmond. "Čas,"" vyprskla. "A vůbec, do toho Vám nic není!" vykřikla a jedním pohybem vyskočil na koně. Edmond ji napodobil. "Smím Vás doprovodit, má paní?" optal se. Nejen, že mu to etiketa přikazovala, navíc by ho tím dovedla do cíle.

"Za nic na světě," odpověděla mu zlostně s přimhouřenýma očima. Obrátila svého koně na druhou stranu, než na kterou původně jela, a sama potom odjela bez jediného slova pryč.

Edmond ještě chvíli posečkal a potom vyjel za ní. 

***

Fallon dojela zpátky domů. V stáji vztekle odhodila ohlávku s koněm a odešla pryč. Vešla do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře tak rozzuřeně, že málem vypadly z pantů.

Podívala se ke své posteli. Vztekle zavrčela. Byla rozzuřená sama na sebe. O postel se opravdu opírala její nacpaná cestovní brašna, kterou tu ráno ve spěchu tak nešťastně zapomněla. 

Úplně z toho běsnila. Byla si moc dobře vědoma, že kdyby ji v lese nesrazil ten neomalený a troufalý muž, který se k ní choval tak nešlechetně, na svou brašnu by si vzpomněla až bůhví kdy. Vlastně by mu měla poděkovat...

Ale houby poděkovat. Vjel jí do cesty, to kvůli němu spadla z koně. Měla jediné štěstí, že si neublížila. To by potom musela přijmout jeho pomoc. 

A stejně jí ten muž nějaký zvláštním způsobem utkvěl v paměti. Možná za to mohli jeho pozoruhodné šedomodré oči. Možná ji upoutal svými širokými rameny a vypracovaným tělem. Možná ji přitahoval tím, jak lehce voněl levandulí...

Přeci jenom k němu byla zbytečně moc hrubá. Přeci jen nebyl tak nezdvořilý, jak si namlouvala. V skrytu duše sama věděla, že srážku způsobila ona, její pýcha ji však nedovolovala přiznat si to.

Teď na něj ale bude muset zapomenout. Co to bylo, tohle chvilkové pobláznění? Přeci už ho nikdy v životě neuvidí, tak proč o něm vůbec přemýšlí?

Z úvah ji vytrhlo zaklepání na dveře. Dovnitř vstoupila Henriette. "Má paní, mám Vám oznámit, že s Vámi chtějí mluvit Vaši urození rodiče."

Zavrčela. "Už zase?" Vždyť tentokrát nic neprovedla. Celé by to přeci měla vypadat jako obyčejná vyjížďka. "Vyřiď, že přijdu později. Teď se chci vykoupat." Henriette poslušně přikývla. Už za okamžik do pokoje vešlo několik sluhů s mosaznou vanou, další potom přinášeli vědra s ohřátou vodou. 

Když osaměla, svlékla si své špinavé šaty. Vlasy si spoutala do neúhledného drdolu, aby se jí nezmáčely a vlezla do vany. Ponořila se tam až po ramena a odpočívala. Tohle jí vždycky zvládlo uklidnit. A klid k přemýšlení o dalším pokusu o útěk nutně potřebovala.

Když vody vychladla, neochotně vylezla z vany. Oblékla si jednoduché tmavě modré šaty s vyšívanými sedmikráskami a kopretinami a sama si zavázala živůtek. Vlasy si nechala volně rozpuštěné a vydala se za svými rodiči.

Henriette ji informovala, že na ni čekají v přijímacím sále. Překvapilo ji to. Proč zrovna tam? Zvědavost ji přinutila zrychlit. 

Otevřela dveře dané místnosti. Rodiče na ni už čekali. "Jdeš pozdě," poznamenal její otec. Fallon jenom protočila očima. "Odpusťte, otče. Ráno jsem byla na vyjížďce a potřebovala jsem potom trochu upravit. Vylekala mě tam sova, a tak jsem spadla z koně. Přeci jenom jsem před Vás nechtěla předstoupit úplně špinavá," vymyslela si na místě.

Edward jenom přikývnul. "V pořádku. Můžeš být v klidu, dcero. Od nynějška už sama ven jezdit nebudeš." Fallon se trochu vylekala. Co to má znamenat?

Od vchodu k nim najednou přistoupil muž. Předtím byl schovaný ve stínu dveří, takže si ho vůbec nevšimla. Zalapala po dechu. K jejímu úžasu a zároveň zděšení to byl ten stejný muž, který ji ráno srazil z koně.

"Prosím, seznamte se," pokračoval Edward. "Fallon, představuji ti Edmonda. Tvého nového osobního strážce."

OchránceWhere stories live. Discover now