Ochránce

21.

Nechala se dál nést v náruči, hlavu stále složenou na jeho hrudi. Byla špinavá, unavená a vyčerpaná. Navíc jí všechno bolelo, hlavně ruka, kterou tak úporně bojovala. 

"Nechte v kajutě lady Duvergerové zapálit všechny lucerny," přikázala Edmond jednomu námořníkovi poblíž. "A taky tam nechte donést jídlo a vanu s ohřátou vodou." Námořník jenom pokynul hlavou a šel plnit rozkazy.

Edmond ji donesl do její kajuty a opatrně ji položil postel. Najednou k ní byl tak jemný, jako by se bál, že by ji jakýmkoliv ostřejším pohybem mohl poranit. Do kajuty vešli dva námořníci s dřevěnou vyřezávanou vanou a položili ji na zem, další potom přinášeli vědra s horkou vodou. 

Kleknul si před ní a jemně ji palcem a ukazováčkem chytil bradu. "Teď se, prosím Vás, naložte do té teplé vody, nebo Vás zítra budou bolet všechny svaly. I ty, o kterých jste ani nevěděla, že je máte," varoval ji. Nepatrně přikývla. Stále na ni upíral své okouzlující modré oči a jako by ji hleděl až do jejího nitra. Nebylo jí to nepříjemné, jenom si strašně přála vědět, co se mu honí hlavou. 

Ještě chvíli na ni hleděl a jako by chtěl něco říct, potom se ale zvednul a dal se na odchod. Chtěla mu v tom zabránit, ale neměla na to dost síly. Když za ním zaklaply dveře, přinutila se vstát a svléknout se ze špinavých šatů. Unaveně si lehla do vany a ruce si položila na její okraje.

Zavřela oči a zaklonila hlavu. Teplá voda jí opravdu pomohla. Cítila, jak se celé její tělo uvolňuje. Zároveň cítila, jak ji pálí všechny drobné ranky, které při boji utržila. Ponořila se ještě víc, aby voda dosahovala i na ránu na hrudi. Celý hrudník ji začal nesmírně pálit, přesto se ale přinutila zůstat ponořená.

Byl to opojný pocit. Užívala si teplo a osvobození, které ji horká koupel dodávala. A přesto se nemohla zbavit zápachu krve, který pořád cítila. Pořád se jí před očima zjevovala vzpomínka na onoho piráta. Stále se jí vybavoval ten strnulý pohled smrti, který na ni upíral těsně před tím, než se zhroutil k zemi. Ta vzpomínka ji děsila čím dál tím víc.

Zadržela dech a celá se ponořila do horké vody. Její vlasy ztěžkly a voda je začala nadnášet, takže jí teď tancovaly kolem hlavy. Snažila se nemyslet vůbec na nic. Zkoušela zapudit vzpomínky z boje. Zůstala pod vodou až do okamžiku, kdy už jí opravdu došel dech. Křečovitě zaryla prsty do boků vany a pomohla si tak do sedu. 

Zhluboka lapala po dechu. Před očima se jí stále zjevovala stejný výjev. Meč lehce projíždí jeho tělem. Z jeho očí se neúprosně vytratí veškerý život a zůstane jenom mrazivá strnulost smrti. Chtěla začít křičet, nebo udělat cokoliv jiného, jen aby se obraz před jejíma očima vytratil. 

Přestože byla voda ještě příjemně hřejivá, vyskočila z vany. Nedbale se zabalila do ručníku a plácla sebou na postel. Musí myslet na něco jiného. Ano, musí myslet na někoho, koho má ráda. Bude vzpomínat na Robina a na časy, kdy společně běhali po lesích. Zavřela oči a snažila se představit si svého bratra. Místo něho se jí ale před očima objevila jiná postava. 

Přicházel k ní. Jeho ocelově modré oči se na ni upíraly s nezkrotnou dávkou něhy a zároveň něčeho, co nedokázala pojmenovat. Mohla by to snad být vášeň? Přála si, aby přišel až k ní a dotknul se jí. Chtěla mu pocuchat jeho jemné kaštanové vlasy. Chtěla se mu přitisknout k nahé hrudi a schovat se v jeho objetí. A nejvíc ze všeho chtěla přitisknout svoje rty na ty jeho.

Škubla sebou a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Ležela na posteli ve své ponuře osvětlené kajutě. Uvědomila si, že se jí všechno pouze zdálo. Nechápala, co se s ní děje, ale cítila se být zklamaná. I když sama sobě všechno popírala, ve skutečnosti si přála, aby se její sen stal realitou. Aby mohla dokončit svůj polibek... 

Konečně jí došlo, že má hrozný hlad. Jako mrtvola se zvedla a doplížila se ke svému stolu, na kterém byl připraven talíř s jídlem. Měla takový hlad, že snědla polovinu obloženého talíře, skládajícího se z plátků hovězího masa a sýrů, že ani nezaregistrovala, že jí připravené jídlo vůbec nechutná. 

Dobelhala se zpátky k posteli a z posledních sil se převlékla do noční košilky. Potom sebou plácla na postel a ještě v téže chvíli se propadla do příjemného bezesného spánku.

***

Probudila se hodně pozdě. Do kajuty už dávno vnikly sluneční paprsky, takže teď byla celá hezky osvětlená. Párkrát zamžourala a potom si rukama protřela oči. Přestože spala hrozně dlouho, cítila se unavená. Navíc jí bolelo celé tělo. 

Líně vylezla z postele přinutila se obléknout se a rozčesat si své neposlušné rozcuchané vlasy. Hodila do sebe snídani, která byla připravená na jejím stole a vydala se ke dveřím. Měla v plánu promluvit si s Edmondem. Neměla tušení, co mu bude říkat, jenom ho prostě, sama nevěděla proč, chtěla vidět. 

Otevřela dveře, vyběhla po schodech nahoru a nakoukla na palubu. Podívala se ke kormidlu a překvapilo jí, že u něj její strážce nestojí. Samozřejmě, kdo jiný by tam měl setrvávat, než kapitán. A přesto si Edmonda vždycky představila právě na tom místě. Nespoutaného, nezkrotného a naprosto volného, jak nenuceně svírá kormidlo a dívá se tajuplně za obzor. Když však malinko pootočila hlavu, zjevila se před ní přesně ta podoba, pod kterou si ho představovala.

Edmond stál opodál u dřevěného zábradlí. Lokty se opíral o brlení, ruce měl propletené a opíral si tak o ně svou bradu. Jeho vlasy plály ve větru a naprosto mu je pocuchaly. Zamyšleně se díval do dálky a působil přesně tak, jak si ho představovala, svobodně a nespoutaně. 

Pomalu k němu vyšla, aby se k němu mohla přidružit. Ve stejnou chvíli se z koše nad ní vyklonil námořník. "Země na obzoru!" zakřičel. Celá strnula a s hrůzou si uvědomila, že přichází nevyhnutelné. 

Doplouvají do Anglie.