31.

1.6K 113 20
                                    

Ještě chvíli se na něj nechápavě dívala a zpracovávala význam jeho slov. Potom jako by jí všechno došlo. Naprosto vyděšeně zakroutila hlavou. "Ne," vydechla. "Ne teď."

Najednou pustil její zápěstí, které až dosud svíral. Náhle se jeho dlaň objevila na její tváři a donutila jí zvednout zrak. Jeho pokožka byla drsná, a přesto na její líci působila jemně a přívětivě. "To je ti opravdu tolik protivné stát se mojí manželkou?" zeptal se. Pojednou se v jeho hlase objevila jakási zvláštní bolest, ze které se jí lehce sevřelo srdce. "Opravdu by sis raději vzala Darrowa?" pokračoval.

Nic neříkala, ale odpověď byla jasná. Darrowa by si za nic na světě nevzala. Přestože k ní byl vždycky milý a pozorný, nemohla si nevšimnout toho chladu, který mu čišel z očí. Přestože se vždycky srdečně usmíval, dobře poznala, že jeho úsměv není upřímný. Mohl se snažit sebevíc, ale bezcitnost a krutost ve svém srdci zakrýt nemohl.

Znovu pohlédla na Edmonda. Díval se na ní tak prosebně, jako ještě nikdy. Stála ho pozorovala svýma velkýma modrýma očima, ale k odpovědi se neměla.

"Fallon, prosím tě," zašeptal.

"Vždycky jsem chtěla, aby mi šel za svědka Robin," prozradila mu potichu.

Mlčel, protože věděl, že její přání splnit nemůže. "A nestačilo by, kdyby ti šel za svědka můj bratr?" navrhl po chvilce. "Myslel jsem, že ho máš docela ráda."

Pojednou její smutek vystřídalo překvapení. "Ještě jsem ho přeci neviděla," namítla.

V jeho obličeji se najednou objevilo stejné zmatení jako v tom jejím. "Jak to, že ne?" zeptal se překvapeně. "Vždyť si ho tenkrát na lodi málem probodla mečem!"

Stále na něj nechápavě hleděla. "Edmonde, kdo je tvůj bratr?"

"Přece Jamie, kdo jiný?"   

Chvíli na něj zírala a snažila se vstřebat význam jeho slov. Když jí to došlo, plácla se dlaní do čela. "Bratr!" zopakovala po něm nevěřícně. "U všech svatých, copak to není úplně jasné?" ptala se sama sebe.

Od té doby, co Jamieho potkala, přemýšlela o tom, co je na něm zvláštního. Až teď jí došlo, že je až znepokojivě podobný bratrovi. Přestože byl o dost mladší, měl podobné rysy obličeje a naprosto stejnou barvu vlasů, jako jeho starší bratr. Jen odstín očí měl trochu jiný. Ty jeho byly víc do hněda, zatímco Edmondovy byly zvláště šedomodré a mnohem víc podmanivé...

Znovu se na něj podívala a překvapilo ji, že se na ni dívá stále se stejným prosebným výrazem. Potom však udělal něco, co ji doslova vyrazilo dech. 

Jeho dlaně jemně chytily ty její. Náhle před ní poklekl a pohlédl ji až do hlubin její duše. "Fallon," oslovil ji, "má tvrdohlavá, půvabná lásko," pokračoval. Přestože mohla jeho slova působit jízlivě, nebyla v nich ani špetka výsměchu. "Splň mi mé největší přání a nech mě učinit tě svou manželkou." 

Chvíli ji trvalo, než se zmohla na slovo, neboť byla naprosto ohromená jeho slovy. Když se vzpamatovala, kývla. Konečně ji došlo, že nechce nic jiného, než se stát Edmondovou manželkou. Nechce nic jiného, než mu poskytnout veškerou svou lásku a důvěru. Konečně jí došlo, že ho opravdu miluje.   

Než však stačila promluvit, zvedl se. Jeho rty se náhle přitiskly k těm jejím. Bylo to tak nečekané, že se překvapeně vydechla a a lehce se zaklonila. Tělem jí najednou projel ten oheň a pocítila touhu a vášeň. Rukama ho obejmula za krkem a přitiskla se k němu ještě blíž. 

Pak se jejich rty oddělily a on se jí podmanivě podíval do očí. Uviděla v nich lásku, oheň a vášeň. A možná také touhu po něčem trochu víc...

Sklopila zrak, protože ji žár v jeho očích nedovolil pohled dál opětovávat. Okamžitě jí hlavu zvednul svým ukazováčkem. "Prosím tě, nesklápěj přede mnou ty své krásné modré oči," poprosil ji. 

Opět se jí tak příjemně sevřel žaludek. Tentokrát pohledem neuhnula.

"A teď mi řekni, má krásko, ale popravdě," pokračoval, "opravdu si chceš vzít Williama Camerona, lorda z Exeteru, Cranbrooku a Bradninchu za svého právoplatného muže?" 

"Ne," zašeptala. 

Jeho úsměv mu rázem zmrzl na rtech.

"Chci si vzít Edmonda, svého osobního strážce, do kterého jsem se zamilovala snad už tenkrát, když mě shodil z koně," dodala.

Jeho strnulý výraz ještě chvíli přetrvával, po chvilince se ale změnil v úsměv plný úlevy. "Ty jsi taková potvora," informoval ji. A než stihla cokoliv dodat na svou obranu, opět si ji přitáhl do horoucího polibku.  

"Tak lady Duvergerová," pokračoval, když se odtáhnul, "splň mi moje největší přání a staň se lady Cameronovou," dokončil a nabídl ji rámě.

Nemohla si nevšimnout té zvláštní radosti, která se mu  zračila v obličeji. Opět se jí sevřel žaludek. Najednou měla pocit, že Edmond vyplnil to prázdné místo v jejím srdci. Nechápala, jak mohla tak dlouho žít bez jeho doteků a polibků.

Lehce přijmula jeho rámě a nechala se dál vést tou dlouhou chodbou. Došli až nakonec, kde stály obrovské dveře. Sáhl na kliku, jako by je chtěl otevřít. Jeho dlaň však na klice zůstala a dveře se neotevřely. 

Ještě jednou se na ní podíval. "Jsi si jistá, že to chceš udělat?" zeptal se jí s drobnou dávkou strachu v hlase. Skoro jako by se bál, že si své rozhodnutí zase rozmyslí.

Vzhlédla k němu a usmála se. 

"Nikdy jsem si nic nepřála víc."

OchránceUnde poveștirile trăiesc. Descoperă acum