Ochránce

8.

Zase se jí zmocnil strach. Edmond se na ni díval tak chladně, že se začala klepat ještě víc. 

"Takže," začala s očima sklopenýma dolů. "Takže mě chceš svázat?" zeptala se tak potichu, že to skoro nebylo ani slyšet. 

Chvíli mu trvalo, než odpověděl. Připadalo jí, že to ohlušující ticho trvá věčnost. "Když pojedete dobrovolně, nebudu k tomu mít důvod," odpověděl nakonec. 

Kývla. Věděla, že by ji zpátky dotáhnul klidně násilím. Nemělo cenu si to ještě zhoršovat. Se sklopeným výrazem se vydala ke Krystal. Chystala se chytnout její uzdy, ale Edmond ji předběhl. Vyděšeně se na něj podívala. "Neměla jsem v plánu utéct," řekla vylekaně a pohlédla mu do jeho očí.

K jejímu překvapení tam už neviděla chlad, se kterým se na ni díval předtím. Na chviličku v nich uviděla překvapení. "O to nejde. Chtěl jsem Vám jen pomoct do sedla," opáčil kavalírsky. 

Samotnou ji to překvapilo, ale nedala na sobě nic znát. Už se zase choval ušlechtile. Přijala jeho pomoc a vyšvihla se do sedla. Chytil si Bouřliváka a napodobil ji. "Měli bychom se vydat zpátky, než Vaši urození rodičové zjistí, že jste se pokusila utéct."

Dívala se na něj s nesmírnou dávkou úžasu. On nechce říct otci, že se pokusila o útěk? Ale proč? Vždyť je to jeho povinnost, informovat její rodiče o jejím chovaní. Může to být proto, že nechce, aby se dostala do potíží, nebo aby od otce dostala nějaký trest?

Z jejího zamyšlení ji vytrhlo Edmondovo odkašlání. Stále stáli na místě. Edmond čekal, až vyjede jako první. Obrátila svou klisnu a vyjela nazpátek. Držel se těsně za ní a nespustil z ní zrak. Nejspíš si myslel, že v hlavě střádá další plán k útěku. Nemohl vědět, že nic takového nemá v plánu. 

Když se pěšina rozšířila, zařadil se vedle ní. Zatím jeli celou cestu bez jediného slova. Edmond nevypadal, že by mu ticho nějak vadilo, Fallon však mlčení nenáviděla. Navíc měla na srdci jednu věc, kterou mu chtěla říct...

"Edmonde?" přerušila nakonec ticho.

"Má paní?"

Zkousla svou veškerou pýchu a odhodlala se. "Děkuju," špitla. 

Zaraženě se na ní podíval a nadzvedl obočí. Potom však jeho koutek ucuknul do úsměvu. "Lady Duvergerová se snížila tak hluboko, aby poděkovala?" zeptal se uštěpačně. "Po celé Francii se mluví o Vaší kráse, proč ale nikdo nemluví o Vaší rozmazlenosti?"

Nevěřícně se na něj podívala. "Co si to dovoluješ?! Jsem lady Duverger-."

"Jste jen rozmazlené dítě, mademoiselle," přerušil ji.

Ihned zrudla a sklopila zrak. Vevnitř jí vřela krev vzteky. A taky zahanbením. Nechtěla nic jiného, než aby její díky přijal. Místo toho se jí vysmíval. Do očí se jí nahrnuly slzy. Nechtěla plakat, už vůbec ne před ním. Snažila se je stůj co stůj udržet, ale nedokázala to. Jeho slova jí opravdu ranila. Otočila hlavu, aby její slzy neviděl.

Pozdě odvrátila hlavu. Na poslední chvíli si všiml lesknoucích se slz, které se jí třpytily v očích. Okamžitě svých slov zalitoval. "Odpusťte mi, Fallon," začal omluvně. "Nechtěl jsem Vás urazit." Pochyboval, že jeho slova jí budou stačit. 

Slzu si nenápadně setřela, po obličeji ji ale ihned tekla další. "Neurazil jste mě," opáčila potichu. "Jenom jsem myslela, že jste šlechetnější těchto slov." Na to pobídla Krystal a ta okamžitě zrychlila. 

Edmond se ani nesnažil svou chráněnku dohnat. Věděl, že ji nechtěně zasáhl přímo do srdce.   

Jela a nevnímala vůbec nic jiného než vítr a občasné větvičky, které ji šlehaly do tváří. Slzy se jí nekontrolovaně kutálely po tvářích, přestože si přikázala neplakat. Chtěla už být konečně doma a zamknout se v pokoji. Už nikdy nechtěla Edmonda vidět.

Když přijela do stájí, hodila Krystalinu ohlávku překvapenému podkonímu, který právě hřebelcoval ostatní koně. Na nic nečekala, neřekla jediné slovo a zamířila do svého pokoje. Cestou si zkoušela vysušit své uplakané oči. Jak se mohlo stát, že plakala kvůli takovému mizerovi?

Nedívala na cestu a tak z ničeho nic do někoho narazila. Vrazila do otcova rádce a málem ho shodila k zemi. Jen co se vzpamatoval, chytil ji za loket a odváděl pryč. "Tohle si vypijete!" huboval u toho. "Kde jste celou dobu byla, Fallon? Po Vás, ani po Vašem ochránci není ani zmínka. Vaši rodiče už začínali šílet, báli se, že se Vám něco stalo. Celé osazenstvo se po Vás shání a vy nejste k nalezení!" 

"Damiene, pusť mě!" vykřikla. "Kam mě to, u všech čertů, vedeš!"

Nepovolil svůj stisk a stále ji táhnul za sebou. "Za Vašimi rodiči. Máte malér, Fallon, z toho se nevylížete."

Prala se, zápasila s ním, aby se uvolnila, ale jeho sevření nepovolilo. Po celá léta ho vždycky přemohla, dnes si ale asi usmyslel, že neprohraje.

Najednou za nimi práskly dveře. "Pane, stalo se něco?" ozvalo se za nimi. Fallon zaskřípala zuby. Poznala hlas svého strážce.

Damien se i s ní otočil. "To víte, že se stalo, chlapče," zaburácel. "Jak si tohle představujete, mladý pane? Ještě jste tu nebyl ani deset minut a už si s naší paní zmizíte. Je po ní sháňka. A po Vás vlastně taky. Myslím, že takhle Vás hodně brzy vyhodí!" 

"Odpusťte, pane," omluvil se Edmond. "Když dovolíte, doprovodím svou chráněnku k jejím urozeným rodičům sám. Abych plnil své povinnosti." Fallon si myslela, že ho kopne. Bavil se o ní s Damienem jako o věci. Musela se kousnout do jazyka, aby neřekla něco, čeho by později litovala.

"To bych si vyprosil," štěkl Damien. "Mám na práci další povinnosti." Rozzlobeně odhodil Fallon od sebe k Edmondovi. Nejspíš to neudělal naschvál, pravděpodobně to bylo jen v záchvatu zlosti. Vždycky byl k Fallon i k Robinovi mírný, dnes mu asi došla trpělivost.

Fallon klopýtla, Edmond ji však stihnul chytit dřív, než si stihla rozbít hlavu o tvrdou podlahu. Rozhněvaně se od něj odtrhla. "Nemusíš si hrát na ochránce," procedila skrz zuby. "Slibuju, že už se nepokusím utéct, jasné? Teď mě nech laskavě na pokoji!" 

Otočila se k odchodu. Ucítila jeho ruku na tvé své. Vzápětí si ji otočil. "Bohužel, mademoiselle, ale musím splnit svou povinnost. Takže Vás buď doprovodím k Vašim rodičům, nebo Vás tam donesu na rameni, když budete odporovat. Můžete si vybrat."

Dívala se mu chvíli zlostně do očí. Pak se na podpatku otočila a vyšla ke komnatám svých rodičů. Nejdřív se mu chtěla vzepřít. Věděla však, že svou výhružku myslí vážně a nechtěla se nechat ještě víc zahanbit. 

Otevřela dveře do předsálí jednoho z pokojů, a když viděla, že se za ní Edmond blíží, prudce zabouchla. V tentýž moment slyšela ránu a bolestné zaskučení.

Okamžitě otevřela vyděšeně dveře.

Edmond seděl na zemi před dveřmi, jednu nohu nataženou, druhou pokrčenou, a rukama si zakrýval zkrvavený obličej.