Ochránce

20.

Ještě dlouhou dobu potom se nebyla schopna hnout. Vyděšeně se krčila na přídi lodi a dívala se na pirátovo nehybné tělo.

Zabila ho. Byla schopná vzít někomu život. Měla ale snad jinou možnost? Kdyby to neudělala, poslal by na onen svět on jí. Přesto jí trápily nesmírné výčitky svědomí a hrůza z vlastního činu. V hlavě se jí stále opakovalo, jak čepel meče hladce projela pirátovým tělem. Jak z jeho hrudi vytryskla krev. Jak se z jeho očí ledově vytratil život.  

Choulila se tam v rohu lodi a nohy si tiskla k hrudi. Po tvářích ji stékaly slzy. Dobře si uvědomovala, že každou chvíli může přiskočit nepřítel a vzít jí život stejně lehce, jako ona ho vzala tomu pirátovi.

Vůbec nezpozorovala, že boje na palubě už ustaly. Přes své zoufalství si vůbec nevšimla, že na palubě už není jediný živý pirát. 

"Lady Duvergerová," vydechnul najednou jeden z námořníků. 

Celá posádka v tu chvíli utichla. Oči všech mužů se překvapeně stočily k nebohé Fallon krčící se na přídi lodi. Konečně vzhlédla a došlo jí, že je po všem. Že vyhráli. Vystrašeně se rozhlédla kolem sebe. Celá palubu byla pokryta krví a v ní leželo nespočet mrtvých těl. Většina patřila pirátům, ale mnohá z nich náležela i anglickým námořníkům.

Uvědomila si, že se na ní upírají zraky přeživších námořníků. Nesoustavně začala těkat svýma vyplašenýma očima po palubě. Nikde ho tam neviděla. Začala ji popadat panika. Znamená to, že je Edmond mrtvý? Do očí se jí nahrnuly další slzy.

Neviděla ho. Neviděla ho mezi živými, ani mezi mrtvými. Mohl snad skočit do moře a zachránit si svůj život? V duši jí svitl plamínek naděje. Je možnost, že se zachránil? Stále svým zrakem bloudila po palubě. Bála se, že každou chvíli uvidí ležet jeho bezvládné tělo na zemi. 

"Odneste od ní někdo to zvíře," promluvil najednou jeden muž. Pohlédla na něj. Byl to ten stejný námořník, který ji nejspíš zachránil život, když se přiřítila na palubu a potom ji přesvědčil, aby se vrátila do bezpečí. Dva muži k ní přišli a odtáhli bezvládného piráta s mečem v hrudníku od ní. 

"Panenko skákavá," vyjekl jeden z nich, když uviděl pirátův obličej. "Lady Duvergereová, vy jste, vy jste," koktal, ale nemohl svou myšlenku doříct, protože se náhle otevřeli dveře z podpalubí. Všichni k nim překvapeně vzhlédli. Fallon myslela, že se rozpustí úlevou.

Na palubu vešel Edmond. Držel pod pažemi zraněného Sebastiena, který měl obvazem ovázanou zraněnou nohu. I přes bandáž mu z ní ale vytékalo hodně krve. Jeden z pirátů ho ošklivě říznul mečem do holeně.

"Takže máme třicet čtyři mrtvých mužů," začal Edmond, když však jeho zrak padnul na Fallon, zmlknul a vytřeštil oči. Polkla. Pohlédla do jeho překvapených očí, ve kterých se nejdřív míchalo zmatení a chaos, potom je však vystřídala obrovská zlost. Nevěděla, jestli je rád, že žije, nebo jestli ji chce hned zabít. 

Pustil Sebastiena, kterého celou dobu přidržoval. Kapitán to ani v nejmenším nečekal, takže zakolísal dozadu, a kdyby ho tam nezachytili dva jeho námořníci, zřítil by se na zem.

Edmond se vyřítil na palubu. Úplně viděla, jak mu z očí šlehají blesky. Instinktivně si ještě víc přitáhla nohy k tělu. Bála se, co jí udělá. Chce jí snad ublížit za to, že se vyplížila ze své kajuty a stala se tak neochotně součástí bitvy, která se odehrávala na palubě? Těžko by mu vysvětlovala, že jen chtěla vědět, jestli je  v pořádku...

K jejímu překvapení se však neblížil jejím směrem. Stoupnul si před jednoho námořníka a probodnul ho očima. Fallon připadalo, že by ho nejraději vzal pod krkem a uškrtil. "Říkal jste, že se v bezpečí vrátila do své kajuty!" zakřičel po něm. 

Námořník se před ním krčil jako zbitý pes. "Odcházela pane, ale potom jí napadl další pirát. Odvážně s ním bojovala, pane. Pane, vy to nechápete," odpověděl koktavě. "To ona, pane, zabila Zjizveného Jacka," dodal nakonec.

Edmond překvapeně vydechnul a otočil se na Fallon. Vůbec nevěděla, o čem mluví. Ještě chvíli mlčel. "Mrtvé muže pohřběte v moři a tu pirátskou kocábku nechte potopit," zamumlal nakonec. Všichni námořníci se okamžitě vydali plnit jeho rozkazy.

Znovu na ni pohlédl a rozešel se přímo k ní. Kdyby za sebou neměla dřevěný zátaras, couvala by dál. Ještě víc se k němu přitlačila. Přemýšlela, jaký na ní musí být asi pohled. Šaty měla špinavé a sem tam na nich byly krvavé šmouhy, první dva páry tkanic na živůtku byly zpřeřezané, takže jí trochu odhalily hrudník. Přes hruď se jí táhla dlouhá, ale nepříliš hluboká zkrvavená rána vytvořená mečem. Její oči byly hrůzou vytřeštěné úplně dokořán.

Přišel až k ní a snížil se do dřepu. Všiml si, jak se jí třese spodní ret. 

"Hádám, že chceš pokračovat v tom výprasku," zašeptala dřív, než stihl promluvit..

Usmál se. "Zasloužila byste si to, mademoiselle."

Prosebně na něj upřela své temně modré oči a potom svůj pohled sklonila. 

"Ale necháme to na jindy," dopověděl.

Překvapeně vzhlédla. 

"Nemůžu přeci potrestat někoho, kdo mi zachránil život a potom osobně dohlédnul na smrt jednoho z nejhorších pirátu, kteří křižují těmito moři."

Vyděšeně vytřeštila oči. Utkala se s pirátem, ze kterého ostatním kapitánům naskakovala husí kůže, a vyšla z toho všeho živá. Byla možná první, které se podařilo setkání s ním přežít. Opravdu nad ní musel bdít její strážný anděl.

Natáhnul k ní paže a zvedl ji do náruče. Podvolila se mu. Ruce mu ovinula kolem ramen a hlavu si zapřela o jeho hruď. Sama nevěděla, proč je tak neskutečně šťastná, že je její strážce naživu. V jeho náruči se cítila tak bezpečně...

"Nemáte tušení, jak se mi strašně ulevilo, že jste v pořádku," zašeptal jí do ucha. 

V tu chvíli ji žaludkem projel takový zvláštní pocit, který ještě nikdy předtím nepocítila. Naskočila jí husí kůže a tak nějak se jí sevřelo srdce. Nebylo to však strachem, ani zděšením. Snad spíše blažeností?

Znovu pohlédla hluboko do jeho podmanivých ocelově modrých očí. Nepatrně se na ni usmál.

Neznatelně mu úsměv opětovala. Pak zavřela oči a znovu si opřela hlavu o jeho hruď. 

Přepadl ji pocit bezmezného bezpečí.