Ochránce

43.

Zachvěla se a otevřela oči. Okny už prosvítaly sluneční paprsky a příjemně ji lechtaly na tváři. Ospale se protáhla a rozhodla se vstát. Spustila nohy z postele a vstala, pomalu, aby se jí nezamotala hlava. Přešla ke svému paravánu, přes který byly přehozené její oblíbené modré šaty, aby se převléknout z noční košilky.

Náhle se zarazila. Došlo jí, že jí neprobudila noční můra. Bylo to snad poprvé za tři čtyři týdny, co se neprobudila strachy politá ledovým potem, přesvědčená, že jsou její sny předzvěstí něco hrozivého.

Záhy vytřeštila oči, protože jí došlo, co se stalo předešlého dne. Edmond se vrátil! Anebo to byl jenom další sen? Okamžitě jí přepadl tísnivý pocit, že jestli se neujistí, že je Edmond v pořádku, zblázní se.

Vůbec jí nedošlo, že jí šaty vyklouzly z rukou a teď leží na zemi. Okamžitě je sebrala a pokusila se do nich navléknout. Šaty s ní ale vůbec nespolupracovaly. Sukně se jí mačkala, připadalo jí, že zapínání živůtku ještě nikdy netrvalo déle. Když se jí konečně povedlo obléknout se, vzala hřeben a několikrát si jím projela vlasy. 

Potom rychlostí blesku vyběhla ze svého pokoje. Seběhla schody do prvního patra a rychle se vydala k jídelně. Těsně před dveřmi se zastavila a potichu je otevřela.

Jak čekala, u stolu seděla Lottie a jedna z jejích dvorních dam. Málem se jí rozplynulo srdce úlevou, když vedle ní opravdu uviděla manžela. 

Zároveň však pocítila jakousi mrazivou tíseň. Edmond seděl u snídaně a vesele se bavil s Lotyiným manželem, Jamiem a Dylanem. Vypadal bezstarostně, skoro jako kdyby měl všechno, co potřebuje. Je šťastný, pomyslela si. I beze mě...

Ještě chvíli se smutně dívala do smíchem naplněné místnosti a potom potichu zmizela. Přemáhajíc slzy se vrátila do svého pokoje, aby si vzala svůj plášť a potom v tichosti opustila zámek.

Vydala k jednomu z odlehlých míst v zámeckém parku, které si za tu dobu, co u McEwanů pobývala, stihla dokonale zamilovat. Z malé vyvýšené zahrady, která byla dokonale skryta za alejí jabloní, byl nádherný výhled do překrásného okolí. Došla až k dřevěnému zábradlí, které bylo na okraji, a opřela se o něj dlaněmi. Zavřela oči a nechala se ovíjet studeným větrem.

Potřebovala být chvíli sama. Chtěla se alespoň na chviličku zprostit všech bezútěšných myšlenek, které jí bodaly do srdce jako ostré nože. Chtěla alespoň na okamžik zapomenout na své veškeré trápení.

Z ničeho nic si položila dlaň na své břicho. Přestože bylo ještě brzo, přísahala by, že cítí bít srdce svého dítěte. V ten okamžik ji polila jakási zvláštní vlna smíření. Ať se stane cokoliv, vždycky bude mít to malé, co nosí. Uvědomila si, že se nemůže dočkat, až bude své - a Edmondovo dítě chovat v náruči. Až se bude moc dotknout jeho malého nosíku a vzít jeho maličké pěstičky do svých dlaní. Už teď své dítě miluje. Miluje ho a navždycky ho milovat bude. Stejně jako jeho otce...

"Plánujete další útěk, mademoiselle?" ozvalo se najednou. 

Hrozně se polekala. Trhla sebou a vmžiku se otočila po zdroji svého oslovení.  

Několik metrů od ní stál Edmond. Jeho tmavě hnědé vlasy vlály ve větru, stejně jako ty její. Překvapeně vydechla a párkrát zmateně zamrkala, aby se ujistila, že jí nešálí zrak.

Až po chvíli ticha zavrtěla hlavou. "Nikdy jsem se ti doopravdy nesnažila utéct," zašeptala.

Usmál se a popošel k ní. "Ani tenkrát, když jsi mě shodila z koně?" zeptal se.

Po dlouhé době se letmo usmála. "Ani tenkrát," přiznala a úplně zapomněla protestovat, že to byl on, kdo zavinil nehodu.

Přistoupil k ní ještě blíž a něžně jí pohladil po tváři. Pomalu vzhlédla a záhy mu padla k nohám. "Prosím, odpusť mi," zašeptala a políbila jeho dlaně. "Přísahám, můj pane, že jsem tě nikdy nechtěla zradit. Nikdy jsem se s Darrowem nespojila. To jen kvůli vlastní naivitě a pošetilost jsem tenkrát otevřela bránu," řekla trpce. Pomalu k němu vzhlédla svýma velkýma slzami zalitýma tmavě modrýma očima. "Prosím, Edmonde, odpusť mi," zašeptala.

Zčista vyjmul své ruce z jejích dlaní. Sklopila zrak a kousla se do rtu, aby zabránila dalším slzám, které se jí hrnuly do očí. Náhle ucítila jeho dlaně na svých ramenou, které jí zvedly do stoje.

Pojednou klečel on před ní a svíral její dlaně. "To ty mi odpusť, má paní," pronesl. "Přes svou zlost, žárlivost a hloupost jsem neviděl pravdu. A přitom jsem trýznil tebe i sebe." Něžně políbil její prsty a potom znovu vzhlédnul. "Odpustím ti, Fallon, jenom když ty budeš schopna odpustit mě. Miluju tě, lásko. Miluju tě a nejraději bych si zabodl dýku do hrudi za to, kolik jsem ti způsobil bolesti a trápení. Budeš mi to někdy schopná odpustit, Fallon?"

Nevěděla, jestli sní nebo ne, ale ať už to bylo jakkoli, chtěla snít dál. Jako omámená přikývla.

Nečekal na další odpověď. Vstal a spojil jejich rty v polibek. Něžně, citlivě a zároveň naprosto vášnivě a náruživě. 

"Edmonde," zašeptala, když se odtáhl. "Já-"

"Řekni to, lásko. Prosím."

"Miluji tě, Edmonde," pravila. "Mám pocit, že bez tebe nedokážu pořádně dýchat. Že když nejsi se mnou, půlka mě samotné chybí. Že když nejsi se mnou, nemůžu žít. Strašně se mi po tobě stýskalo," přiznala.

"Mě taky," usmál se a dlouze ji políbil na čelo. "Přísahám, má paní, že už tě nikdy neopustím. Navždycky budu s tebou a s tím malým, co nosíš pod srdcem."

Překvapeně vytřeštila oči. "Jak víš-" chtěla se zeptat, ale záhy byla umlčena jeho dalším vášnivým polibkem. V tu chvíli úplně zapomněla na slova a nechala se unášet bouří, která jimi oběma zmítala. 

A tak tam v krásné zahradě pokračoval příběh lásky, který vlastně nikdy neskončil. A nikdy neskončí.

~Konec~