Ochránce

30.

Pomalu procitala. Probuzení do studeného rána nebylo nic příjemného a tak se zachumlala ještě hlouběji do svých peřin. S úsměvem na tváři přemýšlela o svých sladkých snech a přehrávala si je v mysli stále dokola. Nevěděla, kolik je hodin a nezajímalo ji to, protože chtěla ještě dřímat. Proto se otočila na druhý bok a dlaně si složila pod hlavu.

Náhle strnula. Na druhé půlce její postele tiše dřímal Edmond. Ještě chvíli tajila dech, než jí došlo, že spí. Náhle si uvědomila, že všechny její sny, nebyly jenom sny. Koutky jí samovolně ucukly do úsměvu a zaplavil ji ten málo poznaný pocit zvláštní radosti 

Nemohla si pomoct, ale nemohla z něj spustit zrak. Byl krásný, když spal. Jeho lehce zvlněné kaštanové vlasy mu padaly do čela a šedomodré podmanivé oči teď byly zakryty středně dlouhými inkoustovými řasami. Měl na sobě stále bílou prošívanou košili ze včerejška, ale i přes ní bylo vidět, jak se jeho hruď pravidelně zvedá. Koutky úst mu ve spánky malinko ucukly do úsměvu, takže se teď lehce usmíval.

Pak se však zamračil a trošku trhnul hlavou. Znenadání otevřel oči a pohlédl tak na Fallon, která nestihla ucuknout pohledem. Rychle tak učinila a sklopila pohled, zahanbena tím, že ji přistihnul, když ho tajně pozorovala.

Náhle ucítila jeho jeho ukazováček pod svou bradou. Tlak jeho prstu ji přinutil zvednout hlavu a podívat se mu do očí. Opět si ji jemně přitáhnul do polibku, při kterém se jí vehnala krev do tváří a rozhořelo se jí celé tělo. Jako ve snu, který vlastně nebyl snem...

Přestože jí připadalo, že polibek trval věčně, když se jejich rty oddělily, blesklo jí hlavou, že by chtěla pokračovat. Přitulila se k němu a on si jí paží přitáhl ještě blíž. Cítila na sobě jeho pohled, ale styděla se mu jej opětovat.

"Stále se zlobíš?" zašeptala.

"Dá se vůbec zlobit na někoho, jako jsi ty?" odpověděl otázkou. "Ty jsi taková malá potvůrka, kterou bych někdy nejraději přetrhnul, ale když se na mě tak prosebně podíváš,  nebo přede mnou sklápíš pohled, nemám to srdce se na tebe zlobit."

Potajmu se usmála a zůstala dál tiše a nečinně ležet v jeho náruči. Najednou měla pocit, že ve světě nemůže existovat nic jiného než mír a doufala, že tenhle okamžik bude trvat navždycky. Osud se ale nejspíš rozhodl jim tenhle věčný mír nedopřát.

Náhle se rozletěly dveře. Přestože byla oblečená do noční košilky, přitáhla si peřinu až k bradě, protože si připadala moc odhalená. Na prahu dveří stál mladý muž  se hnědými vlasy i očima, kterého sice už viděla přechozího dne, ale stále jí byl neznámý.

"Dylane," začal hned Edmond, neboť zpozoroval, že je Fallon v rozpacích. "Myslím, že teď není nejlepší chvíle," pokračoval, ale mladík ho přerušil.

"Eddy, ty to nechápeš, nech mě mluvit, chlape," nenechal se muž ve dveřích vůbec přerušit. "Je tady," pokračoval. "Darrow opravdu přijel."

Edmond i Fallon se na mladíka chvíli jenom dívali a jako by zpracovávaly význam jeho slov. První se vzpamatoval Edmond. Vmžiku vyskočil na nohy a připojil se k Dylanovi. "Okamžitě nech posílit stráž před hradbami," začal hned přikazovat. "Musíme taky sehnat zvědy a zavolat otce Ferrese." 

A než se stihla Fallon nadát, byl Edmond i se svým přítelem pryč. Nerozuměla vůbec ničemu. Nerozuměla, proč by měl přijíždět Jacques Darrow, její dřívější nápadník. Nerozuměla, proč by měl Edmond sehnat zvědy, ani proč zavolat kněze. Vůbec nic jí nedávalo smysl. 

Ještě chvíli ležela v posteli a potom s dost velkou dávkou sebezapírání vstala a šla se zkulturnit. Na pomoc jí přišla moc hezká služebná Anna, která jí pomohla vsoukat se do světle modrých šatů s nabíranou sukní a potom jí zapletla vlasy do úhledného copánku. 

Anna potom odešla a Fallon osaměla. Rozhodla se, že bude čekat, až Edmond přijde. Co by taky jiného mohla dělat? Byla však přesvědčená, že přijde, určitě přijde. Jenže nepřicházel. Byla tak nervózní, že si rozpletla ten krásný cop, sedla si před zrcadlo a začala si kartáčovat své dlouhé zlatavé vlasy.

Už dávno je měla vyčesané do nejvyššího lesku, když se konečně otevřely dveře. Nervózně se otočila a pohlédla do jeho očí. Už tam vůbec neviděla tu něhu, s kterou jí pozoroval ráno, ale spíš starost a naléhavost. 

Přišel až k ní, natáhnul k ní ruku a netrpělivě čekal, až ji přijme. "Musíme jít," oznámil jí naléhavě.

Nedůvěřivě na něj pohlédla. "Kam?" zeptala se.

"Fallon, zvedni se a pojď se mnou dobrovolně, nebo tě vezmu na rameno a odnesu si tě," informoval ji naprosto klidně, přesto v jeho hlase postřehla náznak podráždění.

Opatrně tedy vložila svou malou ruku do jeho velké dlaně. Hned ji stisknul a rázem ji vytáhnul do stoje. Než se nadála, už ji táhnul pryč. Jeho dlouhý krok se rovnal dvěma těm jejím, on navíc tolik spěchal, že musela vyloženě běžet, aby jí za sebou netáhnul jako pytel brambor. 

"Edmonde, proč tolik spěcháš?" zeptala se, protože už teď lapala po dechu. Odpovědi se však nedočkala. "Edmonde?" naléhala, protože ji jeho odměřenost najednou nahnala strach. 

"Protože Darrow dorazil do Anglie a každou minutou se přibližuje," odsekl podrážděně.

"Ale proč?" dožadovala se odpovědi.

"Fallon, zamysli se! Proč asi? Protože tě chce za manželku!"

Tomu vůbec nevěřila. "Proč by mě chtěl za manželku?" naléhala dál.

"Přestaň se ptát na takové hlouposti!"

Najednou v ní zažehnul plamínek zlosti. "Řekneš už mi konečně, kam jdeme?!" vzepřela se a snažila se ho zastavit. Konečně zpomalil krok a zastavil.

Trochu povolil svůj stisk a podíval se jí zpříma do očí. "Fallon, tobě to pořád nedošlo? Kdyby tě Darrow dostal, připadlo by mu všechno, co je tvoje. Mimo jiné i vaši armádu, která prosperuje v celé Francii. Co by asi mohl tak bezcitný člověk dělat s tvojí armádou, kdyby jí spojil s tou svojí? Co by mohl tak bezcitný člověk dělat s tebou?"

"Stále jsi mi neodpověděl," dožadovala se odpovědi. "Kam jdeme?"

Vzdychnul. "Do kaple, lásko, kam jinam?"

"Proč?" vydechla.

Stále se jí pronikavě díval do očí. "Protože se tam budeme brát."