Ochránce

25.

Ještě chvíli na něj tupě zírala, protože jí nedocházel význam jeho slov. A přestože postupně vstřebávala jejich smysl, stále jim nemohla uvěřit.

"Prosím?" zeptala jako omámená. "Edmonde, co mi to tady vykládáš za hlouposti? Mám se přeci provdat za tvého pána, Williama Camerona!"

"Ne tak úplně," sdělil jí. "Vlastně se máš provdat za Williama Edmonda Camerona," opravil ji.

Chvíli se na něj s očima otevřenýma dokořán jenom dívala, protože nemohla najít vhodná slova. "COŽE? TY NIČEMO! JAK JSI MOHL!?" zakřičela hned, jak se trošičku vzpamatovala.

"Nelhal jsem ti! Jenom mě nech ti to vysvětlit!" obhajoval se zpětně. "Můj otec, budiž mu země lehká, se držel sáhodlouhé tradice svého rodu a pojmenoval své syny tak, jak je v naší rodině běžné - William. Jmenoval se tak můj otec i děd a vlastně všichni další, i můj bratr. Proto mi říkají mým druhým jménem. Proto jsem Edmond." 

Zírala na něj jako na zjevení. "To ale nic nemění na tom, že jsi mě podvedl!" běsnila. Rozběhla se k němu a začala mu ze všech sil bušit do hrudi. "Ty darebáku, ničemo, mizero," věnovala mu všechny nadávky, které se naučila na francouzském venkově. 

"Ty jsi ještě větší stvůra, než jsem si myslela! Jak jsi mě mohl takhle podvést?! Hrál sis na mého ochránce a přitom ses jenom dobře bavil na můj účet!"

Chytil ji za zápěstí, aby zabránil dalšímu boji. "Fallon, nech mě to vysvětlit!" prosil ji. "Jen jsem chtěl, aby-,"

"Tohle ti nikdy neodpustím!" nenechala ho mluvit. "Jak jsi mohl!? Až se tohle dozvědí mí rodiče!"

"Ve skutečnosti to byl jejich nápad," přerušil ji. "Mysleli, že bys mě potom přestala pořád odmítat."

Najednou měla pocit, že se jí podlamují kolena. Spikli se proti ní úplně všichni. Její rodiče ji zasnoubili proti její vůli a potom jejího snoubence pozvali, aby jí pod jinou identitou doprovodil na své panství. A nevědomě jí tak trýznil... "Jak jsi mohl?" pokračovala dál. Do očí se jí draly slzy způsobené pocitem zrady a zoufalství, snažila se je však stůj co stůj neprolít. Najednou jí vůbec nezáleželo na tom, co mu řekne. "Jak jsi mohl po tom všem? Jak jsi mi to mohl udělat? Po tom, co jsem se do tebe zamilovala?"

Kdyby neměla oči plné slz, viděla by, jak moc ho její zoufalství bolí. Po poslední větě se však z jeho tváře vytratily veškerý soucit a zůstalo jenom čiré překvapení. "Ty ses do mě zamilovala?" zeptal se jí šeptem.

Konečně jí došlo, co prozradila. Okamžitě se v jejím obličeji objevil výraz naprostého vzdoru. "Ne, bídáku, já  tě nenávidím od té doby, co jsi mě shodil z koně," pronesla naprosto vážným a nepřátelským tónem hlasu. "Od první chvíle jsem věděla, že tě nenávidím!" 

Ještě chvíli ho probodávala svýma tmavě modrýma uslzenýma očima a potom se otočila a odcházela pryč. Pohotově ji chytil za zápěstí a otočil ji zpátky. "Kam jdeš?" zeptal se. Nemohla si nevšimnout, že z jeho hlasu zněl strach a snad i trochu zklamání, ale nevěnovala tomu žádnou pozornost. 

"Pryč od tebe a od těch tvých neustálých lží a přetvářek! Už s tebou nezůstanu ani jednu jedinou minutu!" vetřela mu do tváře.   

"Fallon, uklidni se," přesvědčoval ji. Přesto, že se snažil mluvit klidně, zněl jeho hlas rozrušeně. Stále ji držel za zápěstí, ne sice nijak silně, ale přesto tak pevně, aby mu nemohla uniknout. Stále se na něj vzpurně a vzdorovitě dívala, připravená neprojevit strach. Když se však rozešel kupředu, trochu se vyděsila. 

"Co to děláš, kam jdeme?!" vykřikla a začala sebou zmítat, takže ji teď za sebou doslova vláčel. 

"Nikam, mademoiselle, jenom ti ukážu tvoje komnaty," opáčil.  Znovu začala zuřivě lomcovat rukou, aby se uvolnila, ale nebylo jí to nic platné. 

Dovedl ji až do jednoho z překrásně vybavených pokojů. Vévodila mu obrovská postel s modrým baldachýnem. U stěny vlevo stál krb a před ním několik lenošek, všechny ve stejné barvě modři, vlevo byla knihovna. Proti oknům byl umístěn ohromný ebenový psací stůl s polstrovanou židlí a menší stoleček pokrytý bílým lněným ubrusem. U nohou postele trůnila veliká truhlice a v rozích pokoje stáli dva prádelníky.

Jaké zděšení ji popadlo, když si uvědomila, že vstoupili do pánského pokoje. Chtěla začít hned protestovat, ale než se k tomu dostala, prošli pokojem a vstoupili do dalšího, který na tento navazoval. Vybavení bylo podobné, jenom laděno do jemně růžového odstínu. 

Konečně pustil její zápěstí. Okamžitě si ho začala třít, protože, přestože ji nedržel surově, bolelo ji. Upřela na něj svůj nenávistný pohled a zatnula zuby. "Okamžitě opusť tenhle pokoj!" vykřikla.

K jejímu překvapení se zasmál. "Lady, musím tě upozornit, že jsem ve svém domě," informoval ji pobaveně. "Zatím nemáš právo mi cokoliv nakazovat. Ještě nejsi moje manželka." 

Její oči doslova žhnuly vztekem. "A taky nikdy nebudu," vykřikla a surově před ním zavřela dveře, na kterých ihned zastrčila závoru. Litovala, že Edmond stál tak daleko od dveří, protože mu nemohla rozrazit nos. 

Ještě chvíli čekal před zavřenými dveřmi, než odešel. "Nechám tě chvíli o samotě," slyšela tlumeně jeho slova. "A Fallon prosím tě, nezlob se na mě. Myslel jsem to dobře. Rozhodně jsem tě nechtěl podvést nebo zradit." Potom už jen slyšela vzdalující se kroky. 

Okamžitě začala uskutečňovat svůj plán. Vyběhla k oknu a otevřela ho. Vyklonila hlavu a podívala se dolů. Její pokoj sice byl vysoko, ale ne tolik, aby se nedalo slézt. Doběhla k posteli a stáhla z ní povlečení i prostěradla. Poslouží jí jako provaz, po kterém sleze dolů. Ihned je začala svazovat k sobě.

Všechny uzly zauzlovala raději natřikrát, aby se nemohly rozvázat. Jeden konec svého nově udělaného provazu přivázala důkladně za nohu postele a druhý vyhodila z okna. 

Její zlost a zoufalství ji naprosto zatemnily mozek. Proč jen byla tak tvrdohlavá? Vždyť najednou měla to, co celou dobu chtěla. Přestože věděla, že Edmonda nikdy nemůže mít, zamilovala se do něho. Snila o jeho dotecích a polibcích. A když se z něj nakonec vyklubal její snoubenec, odmítá ho. Vždyť přeci její zamilovanost a touha nezmizely...

A přestože tohle všechno v skrytu duše věděla, její pýcha a tvrdohlavost jí nedovolovaly přiznat si to. Pro ní byl Edmond přeci vždycky lhář a ničema, který ji vzal všechno, co měla. A vždycky bude.

Poháněl ji jenom čirý vztek, její myšlení nebylo vůbec racionální. A přesto se jí její chování zdálo být správné. Musí utéct... Vylezla na parapet a podívala se dolů. Přeci jenom to byla výška. Teď však nesmím couvnout, pomyslela si. Chytila se prostěradla a zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahy. 

A potom skočila.