Ochránce

26.

Edmond vrazil do své pracovny a surově za sebou zabouchnul dveře. 

Došel až ke svému obrovskému dubovému psacímu stolu, ze kterého vytáhl láhev whisky a nalil si ji do skleničky, která mu na stole ležela. Vypil ji na jeden ráz a hned si nalil další. Po vypití skleničku odhodil na stůl a sám se skácel na svou polstrovanou židli, která stála opodál. 

Byl strašně unavený. A nejvíc ze všeho ho vyčerpávaly boje s jeho snoubenkou. Ach, jak už chtěl, aby jejich spory skončily! Tolik chtěl, aby mu odpustila a nepovažovala ho za zrádce. Tolik chtěl se s ní usmířit, sevřít ji ve své náruči a políbit ji.

Nemohl si pomoct, ale zamiloval se do ní. Přestože to bylo to nejtvrdohlavější a nejrozmazlenější stvoření, které kdy potkal, stále snil, že se jednou bude moct dotknout jejích hedvábných vlasů a světlých rtů. A že si jí bude moct vážit, jako své manželky. Přestože ho tak urputně odmítá.

O to víc ho udivilo, když se Fallon v návalu zlosti a zoufalství přiznala ke svým citům. Něco takového vůbec nečekal. Věděl však, že se zamilovala do svého ochránce a ne snoubence. Přestože se pod oběma identitami skrývá stejná tvář. Teď jí musí přesvědčit, že ji oba, Edmond i William Cameron, milují stejně.

Dveře pokoje se najednou prudce rozlétly a dovnitř vstoupil mladý muž. "Camerone!" zvolal a šel obejmout svého přítele.

"Dylane," vzdychl Edmond. Zvedl se ze židle a poplácal svého odvěkého druha, rádce a pomocníka v jedné osobě po zádech. 

"Tak co, kamaráde, kde máš tu svou francouzskou nevěstu? Jamie mi řekl, že je s tebou. Tak už mi ji konečně představ, tu vzdornou krásku," požadoval Dylan.

Edmond vzdychl. "S tou mojí francouzskou potvůrkou to bude ještě složité. Momentálně se zamknula ve své komnatě a pravděpodobně mě tam proklíná. Jsem totiž lhář, zrádce, ničema a člověk, který jí zkazil život."

Sednul si na židli a složil si ruce do dlaní. "Dylane, kamaráde, já nevím, proč jsem na tuhle hloupou hru přistupoval. Nechápu, k čemu to bylo dobré. Kdyby jen její matka tolik nenaléhala! To ona mě přesvědčovala, abych si pro ni přijel. To ona vymyslela, že se mám stát jejím strážcem a dovézt ji k nám sám."

Na jednu stranu Falloninu matku chápal. Chtěla, aby svá dcera našla skutečnou lásku, zároveň však potřebovala, aby tou láskou byl on sám. Nejspíš si myslela, že když jim dvěma dá více času, možná by se mohli trochu sblížit. Všechno je snad ale ještě horší, než kdyby se vůbec o nic nesnažila.

"Dyle, já jsem ji přece nechtěl zradit! Chtěl jsem ji jenom...poznat," poznamenal smutně.

"Eddie, tohle já ale přeci vím! Vždyť jsem ti sám radil, co udělat. Tohle všechno říkáš špatné osobě! Proč to říkáš mně? Proč tohle neřekneš své okouzlující snoubence?"  

Edmond se na něj chvíli jen díval, jako by vstřebával význam jeho slov, a pak přikývl. "Máš pravdu. Jako vždycky. Jdu za ní," oznámil a zvedl se ze židle. Vůbec nečekal na odpověď svého přítele a odešel.

Vlekl se po chodbách svého zámku jako tělo bez duše, protože stále přemýšlel, co své snoubence řekne. Má se nejdřív omluvit a potom jí všechno vysvětlit, nebo naopak? Ani nevěděl, jak se před dveře její komnaty dostal, protože si vůbec nepamatoval, že by procházel svým pokojem.

 Pozvedl ruku a zaklepal. "Fallon?" oslovil ji, i když čekal, že neodpoví. Nemýlil se. "Fallon, prosím tě, otevři, chci ti všechno vysvětlit!" Odpověď však stále nepřicházela. Přitiskl ucho ke dveřím a poslouchal. Neuslyšel vůbec nic. "Fallon? FALLON!?" zakřičel a začal bušit pěstí do dveří. Stále žádná odpověď. Najednou dostal strach. Proč stále neodpovídá?

Začal do dveří bušit ještě hruběji, takže ho obě pěsti bolely, ale v danou chvíli si toho ani nevšimnul. Záhy ho však od dveří někdo odtrhnul.

"Edde!" uslyšel své jméno. Konečně se podíval na osobu, která ho držela dál ode dveří. Hleděl do Dylanových znepokojených očí. "Chtěl jsem vás, holubičky, nechat o samotě, abyste si mohli všechno vyříkat, ale tohle spíš vypadá, jako by ses jí chystal zabít!"

Edmond jako by ho vůbec neslyšel. "Ona tam není, Dyle! Co když se jí něco stalo, co když si sama ublížila!?" běsnil dál.

"Prosím tě, uklidni se!" přesvědčoval ho Dylan. "Nic jí není, ona jenom dělá, že tam není, chápeš?"

Edmond ho ale vůbec neposlouchal. "Musíme vyrazit dveře!" oznámil a než stihl Dylan cokoliv udělat, začal Edmond do dveří narážet ramenem. Celé rameno ho po několika úderech bolelo, ale bolesti si nevšímal. Byl přesvědčený, že se jí něco stalo. Co když si nějak ublížila? Stále mu před očima vyvstávala scéna z lodi. Tenkrát se uhodila hlavou o rám dveří a ztratila vědomí. Co když se stalo něco podobného?   

Nakonec dveře konečně povolily a Edmond takřka vpadl do jejího pokoje. Okamžitě ho ovál chlad studeného větru, který do místnosti proudil otevřeným oknem. Zmateně se kolem sebe rozhlédl. Opravdu v pokoji nebyla. 

Zrakem spočinul na svázaných prostěradlech a na otevřeném okně a všechno mu rázem došlo. Jeho strach okamžitě vystřídala zlost. Rozběhl se k oknu a podíval se dolů. Bohužel už ji nikde neviděl. Utekla mu. Tentokrát se jí to povedlo. 

Sevřel ruku v pěst a uhodil do okenního parapetu. "To je blázen, vždyť se mohla zabít!" zaklel.

"Dylane, okamžitě nech osedlat koně!" přikázal. Vyjedou ji hledat, už nesmí ztratit ani okamžik, protože i ona se s každou vteřinou vzdaluje. Vyjedou ji hledat okamžitě. 

A až jí najdou, on si to s ní vyřídí.

Sama si bude moct vybrat, jestli to bude Edmond nebo lord Cameron, kdo ji potrestá.