15.

1.7K 95 9
                                    

V rychlosti do sebe chtěla hodit oběd. Když však zjistila, že se skládá z hovězího masa s chlebem, hlad jí okamžitě přešel. Chléb snědla, ale masa se ani nedotkla.

Svlékla se ze svých šatů, které byly úplně pomačkané, protože v nich nejdřív zmokla a potom je na sobě nechala uschnout. Vytáhla z truhlice první šaty, které ji přišly pod ruku a v rychlosti se převlékla. Rozčesala si své dlouhé zacuchané vlasy a jako kulový blesk se vydala na palubu. 

Když vystoupila z podpalubí, po obličeji ji pohladily sluneční paprsky. Rozhlédla se po obloze. Nebyla na ní jediný mráček, po včerejší  bouřce nebylo ani památky. Zrak ji padl na příď lodi. Za kormidle stál její ochránce. Zamyšleně se díval do moře a kormidlování moc pozornosti nevěnoval. Vítr mu pročesával vlasy, takže mu teď létaly na všechny strany.

Pomalu k němu došla. Byla přesvědčena, že vůbec nezaznamenal, že se k němu přibližuje. "Kde je Sebastien?" přerušila ho.

"Je ve své kajutě," opověděl jí, ale stále spočíval zrakem na obzoru. Myslela si, že ho svou přítomností překvapí, ale on jako by přesně věděl úplně o všem, co se na palubě děje. Jako on by byl kapitánem celého korábu. 

"O čem přemýšlíš?" zeptala se ho. Jako by její otázku neslyšel a stále hleděl do klidného moře. Trápí ho snad něco? pomyslela si. Co jí to vůbec napadá? Nemělo by jí to být úplně jedno? "Edmonde?" zvýšila hlas, aby jí konečně věnoval trochu pozornosti.

Konečně k ní otočil hlavu. "Odpusťte, co jste říkala?" zeptal se nepřítomně. 

Zavrtěla hlavou a mlčela. "Smím?" zeptala se po chvilce ticha a ukázala na kormidlo. Ani v nejmenší nečekala, že by ji Edmond ke kormidlování pustil. O to větší pro ni bylo překvapení, když od řízení poodstoupil. "Prosím, kapitánko Duvergerová," usmál se.

Nejistě uchopila kormidelní kolo. Byla by přísahala, že v něm cítí tepat srdce lodi. Byl to opojný pocit. Nejmenším pohybem mohla změnit kurz lodi a osud posádky. Najednou si připadala neuvěřitelně volná. Připomnělo jí to ty časy, kdy s Robinem svobodně běhala po lesích. Tohle však bylo desetkrát silnější. 

Skutečnost, že řídí loď, která ji veze k jejímu snoubenci, pochopitelně trochu ubírala kormidlování na půvabu, ale i tak to bylo vzrušující. Od chvíle, co nastoupila byla zoufalá, vzteklá a zklamaná, teď ale jako kdyby na všechno úplně zapomněla.

Podívala se blaženě na Edmonda. Zjistila, že se na ní celou dobu díval s úsměvem na tváři. "Asi Vás budu muset ke kormidlu pouštět častěji. Ten Váš šťastný pohled za to stojí," usmál se. Cítila, že mluví úplně upřímně. Sklopila zrak. Z nevysvětlitelných důvodů se začervenala. Předala kormidlo zpět Edmondovi.  

Z podpalubí najednou vyšel Sebastien a hned za ním Jamie. Zamračila se. "Edmonde, kdo je ten hnědovlasý muž vedle Sebastiena?" zeptala se.

"Proč to chcete vědět?" optal se znepokojeně. To ji ještě utvrdilo v tom, že je na něm něco divného.

"Jen tak," nahodila sladký úsměv, ale hned pochopila, že Edmonda tím neobměkčí. "James," zamračil se. 

"A dál?" zajímala se.

"Proč Vás to zajímá?" stáhl obočí ještě víc do čela.

"Jen tak," přesvědčovala ho. 

Chvíli mlčel. "Tyler," odpověděl nakonec. Fallon bylo jasné, že si to příjmení na místě vymyslel. 

"A co tady dělá, když je tak mladý? Zná osobně lorda Camerona, že je to tak," dorážela na něj dál.

"Fallon, do toho Vám nic není!" vykřikl a obrátil se zlostně na ní. "Radím Vám, nechte Jamieho na pokoji, nebo toho budete litovat." Skoro jako by se bál, že by mohla Jamiemu ublížit. Z jeho očí čišela takový hněv a zloba, že se ho Fallon zase začala bát. Měla strach, že ji ve svém nekontrolovaném chování uhodí. 

Obrátila se a vyběhla zpět do podpalubí. Cestou narazila do Sebastiena, který šel vyměnit Edmonda ke kormidlu, a málem ho srazila. Neomluvila se a pokračovala dál ve své cestě. Sama nemohla vysvětlit, proč jí v očích štípají slzy. Byly to však spíš slzy zlosti, než smutku.

"Fallon, počkejte!" slyšela za sebou Edmondův hlas. Dělala, že ho neslyší. Vběhla do své kajuty a zabouchla za sebou dveře. Už své slzy neudržela a rozplakala se.

Proč kvůli němu, u všech svatých, pláče? Vždyť se jí pořád vysmívá! Nevynechá jedinou příležitost, aby si neodpustil své jízlivé poznámky. Navíc je k ní hrubý. Stále měla na boku modřinu, kvůli tomu, jak s ní hodil o zem při včerejší bouři. Vždyť se ho vlastně bojí!

Nemohla však zapomenout na druhou stranu jeho povahy. Přestože nechtěla, musela si připustit, že se k ní po většinu času chová mile a zdvořile. Sama dobře věděla, že ke svému přísnému chování má nejspíš důvod. Nejradši by se uškrtila za to, jak se utápí v jeho ocelově modrých očích vždycky, když se do nich podívá. Nemohla zapomenout, jak na něj včerejší noci působila jeho přítomnost. Jak byla šťastná, když usínala v jeho náruči...

"Fallon?" ozvalo se za dveřmi. Zavrčela. Zrovna teď by jeho přítomnost nepostrádala. Uvědomila si, že je celá uplakaná. Rychle se snažila si usušit své mokré tváře. Rozhodně neměla v plánu mu dát najevo, že kvůli němu plakala.

Přestože neodpovídala, dveře se otevřely. Vešel dovnitř. 

"Čím vděčím za tak vzácnou návštěvu?" opáčila uštěpačně. Nehodlala před ním projevit jediný cit. 

Stál ve dveřích a prohlížel si ji. Nemohl si nevšimnout, že plakala. Pohled mu padnul na její nesnězený oběd. "Nemáte hlad?" zeptal se překvapeně.

"Nejím hovězí," procedila skrz zuby. 

Ušklíbl se. "A proto se budete trýznit hlady?" opáčil. 

"Vážený Edmonde," rozkřikla se. "Je mi nesmírnou ctí, že se tolik zajímáte o mé tělesné potřeby, ale nic Vám do toho není. Buďte tak laskav a nechte mě o samotě," prskala zlostí. Edmond se však ani nepohnul. Nedůvěřivě se na ni díval. "Opusť mou kajutu!" zakřičela po něm. 

"Edmonde," pokračovala, když se znovu ani nehnul, "máš dokonalou vlastnost mě rozčílit pokaždé, kdy se ocitneš v mém okolí. A proto ti radím, odejdi, než budu nucena mrštit po tobě další věc z této místnosti!"

Nejspíš by dál postával ve dveřích, nedbajíc na její výhružky. Znenadání za ním ale přiběhl Jamie. "Edmonde, loď na obzoru," sdělil mu jedním dechem. 

Edmond se na něj otočil a probodl ho očima. Nejspíš prozradil něco, co se Fallon neměla dozvědět. "Děkuji za Váš čas, mademoiselle," vypadlo z něj. V další chvíli byl však už na palubě. 

V hlavě jí zněla ta slova. Loď na obzoru.  

Možná její poslední šance o útěk.

OchránceWhere stories live. Discover now