32.

1.6K 109 23
                                    

Společně vstoupili do kaple. Byla to nádherná místnost kruhového půdorysu s vysokým stropem. Celá byla zdobená ornamenty, které byly vykládané zlatem.  

Fallon překvapilo, kolik bylo v kapli osob. Všechny lavice byly zaplněny lidmi, kteří byly nejspíš z vyšších vrstev, vzadu za nimi ještě postával prostší lid. Vepředu vedle oltáře stál Jamie, a mile se usmíval. Nemohla pochopit, jak to všechno mohl Edmond za tak krátkou dobu zařídit.

V tu chvíli ji ale vůbec nenapadlo, že takhle si svou svatbu vůbec nepředstavovala. Neměla na sobě bohaté bílé šaty, které si vysnila, ale svou obvyklou modrou róbu. Její rodiče a dokonce ani Robin s Elinor nebyli přítomní, ale na to v té chvíli dočista zapomněla.

Nechala se Edmondem vést dál a pokoušela se pravidelně zhluboka dýchat. Její žaludek byl naprosto sevřený nervozitu, ale zároveň i očekáváním, kolena se jí klepala. Přestože se cítila být nesmírně šťastná, měla pocit, že každou chvíli omdlí.

Dovedl ji až k oltáři, kde ji pustil.  Fallon očkem pohlédla na Jamieho. "Lady Duvergerová," poklonil se jí.

"Lorde Camerone," opětovala mu poklonu hlavou s lehkým šibalským úsměvem na tváři. 

Pokrčil rameny. "Já nic, to všechno Edmond," usmál se a chtěl pokračovat v škádlení svého bratra, když ale uviděl Edmondův vražedný výraz, raději zmlknul. 

Edmond ji náhle chytil za ruku, takže už zase věnovala pozornost jenom jemu. Oddávající kněz se také poklonil a poté přehodil přes jejich ruce svatební  štolu prošívanou zlatem a obmotal ji kolem jejich dlaní. Poté začal odříkávat sáhodlouhý proslov o víře a manželství. Fallon ho ale moc neposlouchala, protože stále očkem pozorovala svého nastávajícího. Stejně jako on ji.

Potom ale oba zbystřili. "Ptám se Vás lorde Camerone," odříkával kněz, "berete si dobrovolně zde přítomnou lady Fallon Duvergerovou za svou právoplatnou manželku, a budete s ní žít v nemoci i ve zdraví, dokud vás život nerozdělí?"

"Ano," hlesl Edmond.

"A teď se ptám Vás, lady Duvergerová," pokračoval kněz," berete si dobrovolně zde přítomného lorda Williama Edmonda Camerona za svého právoplatného manžela, a budete s ním žít v nemoci i ve zdraví, dokud vás smrt nerozdělí?"

V kapli bylo najednou takové ticho, že by bylo slyšet spadnutí špendlíkové hlavičky. 

"Ano."

"Co Bůh spojil, člověk nerozdělí," dopověděl oddávající. "Novomanželé, prosím, stvrďte své manželství-,"

Ještě před tím než stihl kněz svou řeč dopovědět, přitáhl Edmond svou právoplatnou manželku do obětí a spojil jejich rty do horoucího polibku. Tak vášnivého, až se jí začaly třást nohy a podlamovat kolena. Spolehlivě ji však držel až do té doby, dokud se od sebe neodtáhli.

Potom ji nasadil nádherný snubní prsten a ona ho napodobila. 

"Teď," pokračoval kněz, "prosím novomanžele lady Cameronovou a lorda Camerona a svědky Williama Jamese Camerona a Dylana Smitha, o podepsání svatební listiny."

Všichni tedy postupně podepsali svatební list. A pak už bylo po všem. Fallon až teď došlo, že se opravdu právě vdala. Pohlédla na Edmonda, který už ji pozoroval s mírným úsměvem na tváři. Nejspíš došel ke stejnému závěru. 

Přestože se k Fallon i Edmondovi nahrnulo najednou hrozných lidí, aby jim pogratulovali k jejich svatbě, měl Edmond oči pouze pro svou novopečenou manželku. Po chvilce gratulací a blahopřání do společného života zvedl svou ruku a celý sál najednou utichnul.

"Tak mí mílí dvořané," začal, "zvu vás všechny na hostinu, kterou jsme nechali připravit v hodovní síni," promluvil. "Určitě Vám nebude vadit, když se jí nezúčastníme. Potřebujeme být konečně chvíli o samotě."  

A než se stihl kdokoliv, včetně Fallon, vzpamatovat, chytil Edmond svou choť za ruku a táhnul ji pryč. Společně utíkali před jásajícím davem, který je chtěl zastavit. Proběhli tou dlouhou chodbou, potom ale zatočili doleva a ztratili se v hlubinách zámku.   

Neměla nejmenší tušení, kam ji vede, protože už se dávno ztratila v komplexu chodeb, ale věřila mu a oddaně ho následovala. Pak se konečně zastavili před velkými železnými dveřmi a Edmond je otevřel.

Společně vběhli do krásné vysluněné zahrady. Obklopovaly je letité vrby s dlouhými větvemi, které se vahou svého stáří skláněly až k zemi. Připadala si jako v nějaké vzdáleném světě víl a mytických tvorů.

Tu scenérii nestihla dlouho pozorovat, neboť si ji přitáhl k sobě a podíval se ji podmanivě do očí. 

"Teď lady Cameronová," začal. To oslovení ji přišlo tak zvláštní, že se musela pousmát.

Náhle před ní poklekl a chytil její dlaně do těch svých. "Mám jen jednu prosbu," pokračoval. Jeho hlas zněl náhle tak vážně, že se rázem přestala usmívat. Pocítila, jak se jeho dlaně lehce třesou.

"Chvěješ se," zašeptala.

"Mám strach, že se probudím a ty se rozplyneš."

"Nejsem sen," konejšila ho.  

"Já vím. A stále tomu nemohu uvěřit."

Jednu ruku opatrně vysunula z jeho sevření a položila mu ji na tvář. Palcem mu jemně začala přejíždět po líci.

Zavřel oči a svou ruku položil na tu její. "Má lady, prosím, miluj mě, cti mě, poslouchej mě. A já ti přísahám, že ti to nastokrát oplatím."

Překvapeně vydechla. 

"Přísahám," zašeptala.

Náhle se zvednul a opět přitisknul své rty k těm jejím. Něžně, citlivě a zároveň svůdně. Opět se jí zatočila hlava a pocítila touhu, oheň a vášeň. A k tomu všemu ještě dychtivost po něčem trochu víc.

V tu chvíli měla pocit, že je na světě všechno v pořádku a že nemůže existovat nic jiného než mír.

Nic nenasvědčovalo tomu, že se má všechno už brzy tak hrozně změnit.

OchránceWhere stories live. Discover now