Ochránce

10.

Celý týden potom strávila víceméně ve svém pokoji. Minimálně první tři dny. To ze svých komnat nevylezla, jenom plakala a plakala. Přestože kvůli tomu nechtěla prolévat více slz, její zoufalství ji nedovolovalo přestat. 

Alespoň doufala, že by to mohlo trochu obměkčit jejího otce. Bohužel neoměkčilo. Doufala a také čekala, že přijde za ní do komnaty, aby si s ní promluvil. Čekala marně. Do jejího pokoje nevkročil nikdo kromě komorné Henriette, která ji pravidelně nosila jídlo. 

Henriette, postarší, baculatá dáma, se stala v těchto dnech Falloninou největší útěchou. Nutila jí do jídla, protože sama Fallon by ze zoufalství zemřela hlady. Fallon často plakala a Henriette jí v těchto chvílích byla největší oporou. Hladila ji po zlatých vláskách a šeptala utěšující slova.

Po těch nejhorších dnech se odvážila vyjít ven ze své komnaty. Henriette ji na popud jejího otce přestala nosit jídlo a tak byla Fallon donucena z pokoje vyjít. Zjistila, že Edmond celou tu dobu bděl před dveřmi jejího pokoje. Otec přikázal svou dceru bedlivě hlídat, aby zase neutekla. Jako by toho byla v tom stavu schopna. Kamkoliv se pohnula, byl ji Edmond v patách a pronásledoval ji jako její vlastní stín. A tak strávila konec týdne stejně, jako jeho začátek.

Až poslední den, den před tím osudným odjezdem ji hlad zase vyhnal ven. Byla temná noc, Fallon by však do rána bez jídla asi nevydržela. Už teď omdlévala hlady. Vzala jednu svíci ze svého pokoje a zapálila si lucernu. Potichu, jenom v noční košilce, otevřela dveře a už se připravovala, jak oznámí Edmondovi, že nechce utéct, že se jde jenom najíst. 

K jejímu překvapení Edmond spal. Svezl se na zem vedle dveří jejího pokoje a teď tam na zemi ležel a sladce dřímal. Fallon ho najednou bylo strašně líto. Její otec se asi zbláznil. To si snad myslel, že ochránce její dcery nepotřebuje k životu spánek? Jak mu mohl poručit nechat ji hlídat ve dne v noci, bez možnosti odpočinku? 

Snížila se do dřepu a přiblížila svíci k jeho obličeji. Teď si víc než kdy jindy všimla, jak je krásný. Měl ostře řezané rysy obličeje, plná ústa a dlouhé řasy. Jeho tmavě hnědé vlasy, které teď ve tmě vypadaly skoro černé, mu padaly do obličeje. Ve spánku vypadal tak klidný, tak bezstarostný. Měla chuť ho pohladit po jemné tváři, bála se však, že by ho mohla probudit.  

Zvedla se a pokračovala do kuchyně. Byla celá nesvá. Kdyby nebylo jejího světla, všude by byla tma. I teď jí však trochu popadal strach. Světlo z lucerny házelo na stěny strašidelné stíny, které jakoby se pohybovaly. Zavřela oči a šla dál poslepu. Všude je světlo, jdu ve dne, namlouvala si.

V kuchyni zapálila i další svíce, takže se cítila být víc v bezpečí. Vzala si ze stolu kus krůtího masa, které zbylo od večeře, a hladově se do něj zakousla. Hlad jí však přešel po několika soustech a záhy si připadala plná. 

Najednou ji zmáhal zase spánek. Cítila se strašně unavená. Odložila jídlo a vydala se zase zpátky do postele. Co když už bude Edmond vzhůru...

Cestou z kuchyně, která byla úplně v přízemí, procházela kolem hlavních vstupních dveří. Upoutalo ji, že na nich není dřevěná závora. Znamená to snad, že nejsou zamčené? Přišla blíž, odložila si lucernu stranou a zkusila vzít za kliku. 

Dveře se otevřely. Dívala se teď ven, do upršené temné noci. Kdyby chtěla, mohla by vyběhnout ven a zmizet dřív, než by si toho kdokoliv, včetně jejího ochránce, všiml. Najednou ji však možnost útěku nepřipadala tak lákavá. Venku byla černočerná tma, pršelo a byla zima.

Fallon se svezla k zemi, objala si kolena a začala plakat. Byla unavená, zoufalá, nešťastná. Sama by si myslela, že jí za ten týden slzy vyschnou. Přesto se jí teď z očí nekontrolovaně koulely další.

Plakala, tiše plakala, takže ji nemohl nikdo slyšet. Proto se tolik polekala, když za sebou uslyšela hlas. "Plánujete další útěk, mademoiselle?"

Vyděšeně se otočila. Nad ní se tyčila obrovská postava. Nebyl to nikdo jiný, než její strážce. Byl ještě celý polámaný, a přesto čilý. 

Zavrtěla hlavou. "Nechtěla jsem utéct." Vstala a vzhlédla k němu. Až teď si pořádně všimla, jak moc je vysoký. Byl skoro o hlavu vyšší než ona. "Ty mi snad nevěříš?" optala se, když viděla jeho výraz. "Copak si myslíš, že bych to takhle zvládla? Potmě, v dešti, jenom v noční košilce?" 

"Já Vám věřím, má paní," vyvedl ji z omylu. "Jenom mě trochu zaráží, proč v noci pláčete před otevřenými vstupními dveřmi."

Jenom zavrtěla hlavou. "To je přeci jedno," zamumlala. Obrátila se a chtěla odejít. Hanbila se, že jí tady našel v takém stavu. Edmond ji však zarazil. Vzal její ruku do té své a zadržel ji. Jeho dotyk na ni nepůsobil drsně, jako kdyby ji chtěl potrestat, ale naopak něžně. Překvapeně se na něj otočila. "Chcete si o tom promluvit?" zeptal se.

Byla jeho otázkou naprosto vyvedená z míry. Její strážce se zeptal, jestli mu nechce otevřít své srdce. Chtěla mu svou ruku vyrvat z té jeho a utéct zpět do svého pokoje, nějakým zvláštním způsobem jí však jeho přítomnost připadala milá a uklidňující. Chvíli váhala, než kývla. 

Dovedl ji do Velké síně a rozpálil v krbu oheň. Přehodil přes ni ještě deku a sedl si vedl ní. "Co Vás tak trápí, má paní?" zeptal se potichu "Opravdu Vás tolik trýzní, že se budete muset vdát?" 

Vzdychla. V jeho podání to znělo moc jednoduše. "Ty to nechápeš. To, že se budu vdávat mi bylo prostě oznámeno, jako cokoliv jiného. Možná bych to ještě skousla, kdybych si mohla svého ženicha vybrat sama. Jenže ten mi byl také vybrán. A co ještě hůř, je to Angličan. Ne, že bych proti nim něco měla, ale já miluji Francii. Je to můj domov a nechci ho opustit. 

Od té doby se začalo všechno hroutit. Můj vztah s rodiči se tolik pokazil. Vždycky jsem byla tatínkova malá holčička, teď je ke mně ostrý jako břitva. A navíc jsem se musela oddělit od Robina. Od mého milovaného bratra, kterého miluji úplně nade vše. Víc než sebe." Dál už mluvit nemohla, protože se zase tiše rozplakala. Schovala si obličej do dlaní a propukla v pláč. 

"To mě tak strašně moc mrzí, Fallon," zašeptal Edmond a poposedl si trochu blíž. Moc nevěděla, co dělá. Přitiskla se k němu a tvář si složila na jeho hruď, přičemž nepřestávala plakat. 

Byl překvapený. Chvilku bez hnutí seděl, potom ale svou chráněnku obejmul. Věděl, že jí to pomůže.

Fallon by nikdy neřekla, jak jí pomůže otevřít někomu své srdce. Jeho přítomnost působila skoro léčivě. Už si nepřipadala tolik zoufalá. Po chvilce jí došlo, že ho objímá. Vyděšeně se od něj odtrhla. Vůbec si nepamatovala, že by něco takového dělala. "Odpusť," zašeptala potichu, takže jí stěží slyšel. 

Seděli vedle sebe a dívali se beze slova do praskajícího ohně. Fallon nemohla z hlavy vyhnat myšlenku, jak jí bylo v jeho náruči příjemně. Jak z něho sálalo teplo a porozumění. Jak voněl levandulí...

Edmond věděl, že se jejich vztah ubírá špatným směrem. Je sluha jejího snoubence. Nemělo by mezi nimi dojít k žádnému vřelému citu. 

A přesto, když mu hlava jeho chráněnky ve spánku klesla na rameno, pocítil nezkrotitelnou touhu ji políbit.