Pod rouškou mafie 4: Cesty osudu [MadaNaru, HidaSaso, ItaDei] ×

Kapitola první

Tak moji milí  a někteří velmi věrní čtenáři, konečně jste se dočkali! Čtvrtý a finální díl cyklusu Mafie je oficiálně tu!

Především chci zmínit, že toto neplánované pokračování je povídkou na přání pro naši milovanou AkaNoMajo <3

Hodně z vás, sakra moc (ač jsem to vůbec nečekala), mi psala spoustu soukromých zpráv a komentářů, ať už do Spisovatelského deníku nebo k poslední kapitole třetího dílu, kdy konečně vyjde čtyřka. Nuže, zamyslela jsem se nad tím a řekla si, že už je načase to začít sepisovat, nejenom proto, že na tuto povídku Majo čeká už přes rok :D a nejspíš i vy všichni :D tudíž jsem i nesmírně zvědavá, kolik nedočkavců zde po sobě zanechá nějakou stopu, ať už ve formě komentáře nebo hvězdičky ;)

Takže si sedněte hezky na zadek, nebo se uvelebte jak je vám libo a užívejte ^-^ Předem vás upozorňuji, že nečekejte nějakou slaďárnu (ta možná přijde až na konci :D)... Chvilkama to bude (podle mě teda) vážně drsný a možná... možná ukápne i pár slziček.

Povídka, když tomu Jashin dá, bude vycházet každé pondělí! 

Nebe bylo zlověstně zatažené, že šedost oblohy připomínala spíše blížící se nepříjemnou noc, než dvě hodiny odpolední, které před chvílí odbyli na vysokých kostelních hodinách. Oblohu proťal blesk a v dáli zahřmělo. Nejspíš to byl jasný povel k tomu, aby v tu chvíli začalo pršet jako z konve. Kapky dopadaly nemilosrdně na všechno a nebyl ušetřen nikdo, kdo byl v tu chvíli právě venku. Lidé, jež byli znenadání překvapení tou průtrží mračen se rychle utíkali schovat někam pod stříšku nebo do auta jenom proto, aby zmokli co nejméně.

Avšak jednomu z nich to vůbec nevadilo. Stál na místě se sklopenou hlavou, nechal na sebe dopadat studené kapky vody a neměl v nejmenším úmyslu hnout se z místa. Během chviličky byl promočený na kost a jeho černý oblek se mu nepříjemně lepil na opálené tělo. Svěšené ruce podél těla zatínal do pěstí a obličej měl zkřivený steskem a vztekem. Kupodivu byl za déšť vděčný. Byl to dobrý zastírací manévr na to, aby si nikdo nevšimnul, že se mu z očí valí slzy jako hrachy, které se postupně mísily s dešťovou vodou.

Pozemek, kde stál a kde se mu nohy mírně bořily do zmoklé trávy, byl v tu chvíli opuštěný. Nikde nebylo ani živáčka, přestože to bylo místo, které denně navštěvovaly desítky a v určitém období i stovky lidí za den.

Šum deště zakryl to, jak si plavovlasý mladík štklivě popotáhnul. Doteď pevně stisknutá víčka se oddělila od sebe a odhalila azurově modré hloubky, rudě podbarvené z několikadenního pláče.

,Tak strašně moc mi chybíš,' pomyslel si, když se jeho oči zaklesly na mramorovém náhrobku

V tu chvíli měl chuť začít hystericky řvát, nebo přinejmenším si kleknout do rozbředlé hlíny, nebo spíše už bahna a začít do ní pěstmi bušit, aby si aspoň trošičku ulevil a zbavil se toho enormního smutku, který bezpodmínečně útočil na jeho tělo už několik dlouhých dní.

,Kdybych nebyl takovej nevděčnej, tvrdohlavej sráč, nic z toho by se nestalo!'

Věty začínající slovy kdyby a kdybych bylo za tu dobu už tolik, že by je nedokázal ani spočítat. Tak strašně si tuhle událost vyčítal a tolikrát si po nocích přál, aby si s ním mohl vyměnit místo a byl to právě on, kdo by nyní spočíval zakopaný hluboko pod zemí, ale pokaždé se vzbudil s tím, že mu to nebylo dopřáno. Místo toho musel vstát z postele, nebo z křesla, kde kolikrát usnul a přežít další den s miliardami výčitek, které mu škodolibě neustále dokola vyskakovaly na mysl, a přemýšlením o tom co bylo, je a bude a jak se svým černým svědomím vůbec může dožít druhého dne.