Pod rouškou mafie 4: Cesty osudu [MadaNaru, HidaSaso, ItaDei] ×

Kapitola dvacátá osmá

Madaru probudila ne zrovna příjemná rána do spodní části hrudníku, až se s bolestným heknutím prohnul. Byla to tupá rána, takže tušil, že to musel být přinejmenším nějaký obušek. Netušil, kolik toho naspal, protože hned potom, co se s tím snad stoletým staříkem přesunuli na jiné místo a on ještě s pytlem na hlavě nastoupil do nějakého vozidla, uspali ho. Mohl být jenom vděčný za to, že to nebylo ranou, ale pustili mu něco do žíly, aniž by se mohl nějak bránit. A podle toho, jak podivně plně se cítil, troufal si i tvrdit, že mu mezitím co spal, vpustili do těla i nějaké živiny. Nepamatoval si, kdy měl naposledy něco poživatelného, natož chutného v ústech.

,,Vstávej! Naspal si toho víc než dost! Šéf má pro tebe malý překvápko a nemůže se dočkat toho, jak na něj zareaguješ," dostal se k němu jakoby vzdáleně zcela neznámý hlas.

Nespokojeně zachrčel. Rozhodně neměl tu nejlepší náladu na nějaký překvapení, který by pro něj ten sešlej stařík mohl mít.

,,No tak, kurva, dělej!"

Silné a tvrdé nakopnutí do žeber ho konečně probralo natolik, aby otevřel oči a snažil se navyknout pološeru. Opět se válel na kamenné podlaze, tentokrát však ruce spoutané před sebou v želízkách. U kotníku ho cosi zastudilo, cítil, jak mu tam cosi překáží a nohu mu obepíná, a když s ní trhnul, zaslechl chrastění řetězu. V duchu se ušklíbnul. Před pootevřenýma očima uviděl přibližující se dřevěnou vycházkovou hůl.

,,Měl by ses na to posadit. Líp tak uvidíš," zaslechnul posměšný hlas.

Kdyby na to měl dostatek síly, protočil by očima. V posledních týdnech však musel setsakra dobře přemýšlet nad tím, na co vyloží to minimum energie, které měl. Divil se, že byl vůbec schopný pravidelně a správně dýchat.

Ztěžka vydechnul a začal se pomalu, jako kdyby mu bylo tolik co Hiruzenovi, soukal do zvláštního polosedu. Trochu ho znervózňovalo, že před sebou vidí jenom starce a jednoho z jeho poskoků, ale nic dalšího, co by mělo naznačovat ono překvapení. Poznal to až ve chvíli, kdy se Hiruzen s tichým škodolibým smíchem postavil s tím chlápkem na stranu a umožnil mu tak se podívat na druhý konec místnosti, která nebyla úplně velká. Srdce mu v tu chvíli na kratičký moment vypovědělo službu, než se zběsile rozbušilo.

,,Čau, š-šéfe," ušklíbal se na něj Hidan se zakrváceným obličejem.

***

Mezitím se Naruto už jen tak nedokázal udržet na místě, nečině sedět a přihlížet tomu, jak se dospělí vybavují. Proto, aby se aspoň trochu uklidnil a nepropadnul hysterickému záchvatu paniky, protože se o ty dva vážně bál (i když samozřejmě ne tolik, jako o Madaru), začal klasicky pochodovat po spodním patře srubu sem a tam. Nechodil jenom po jednom pokoji, ale po celém dolním patře. Cítil, jak mu srdce zběsile buší, chtěl začít vztekle řvát a nadávat, ale věděl, že by to těžko něčemu pomohlo. Nejhorší pro něj však byla ta přetrvávající bezmoc a to, že nevěděl, co a jak by měl udělat, aby všechny zachránil a celé tohle týdny trvající drama konečně skončilo.

Trhnul sebou jako kdyby dostal ránu elektrickým proudem, když zaslechnul zvonění něčího telefonu. Naděje na to, že se konečně ozvali s tím, že jsou v pořádku a jenom se prostě zdrželi mu zalila tělo. Z chodby zběsilým rychlým krokem vyrazil do obývacího pokoje, ale podle Fugakova výrazu v obličeji se jeho naděje rozpadla jako domeček z karet. Modrýma pomněnkovýma očima na něj hleděl, stejně jako všichni ostatní, když odendával telefon od ucha. Jeho tvář byla nepříjemně stažená.

,,To byl Hiruzen," zavrčel a mobil v rukách pevně sevřel.

Byl to jen kratičký hovor. Nestihnul ani pozdravit, ne, že by to snad měl v úmyslu, když viděl neznámého volajícího na displeji, ani cokoliv dalšího říct. Šéf Sarutobiho klanu mu řekl posměšným hlasem jen jednu jedinou větu, než zavěsil.