Pod rouškou mafie 4: Cesty osudu [MadaNaru, HidaSaso, ItaDei] ×

Kapitola sedmá

Dva dny uběhly jako voda. Uběhly téměř neměřitelnou rychlostí, oproti poslednímu měsíci. Možná za to mohla velká směsice nervozity a očekávání z toho, jak celá schůzka s vůdcem Senju mafie dopadne.

Fugaku stál to dopoledne před velkým zrcadlem a upravoval si uvázanou kravatu.

,,Takže... jestli to teda dobře chápu... máte v plánu mu obeznámit situaci tak, jak je? Žádný lhaní, vymejšlení, chození kolem horký kaše?" ubezpečoval se Hidan, který stál opodál s rukama založenýma na prsou.

Tmavovlasý Uchiha se na něj přes odraz v zrcadle podíval a beze slova jenom krátce přikývnul.

,,Nemá smysl jim lhát. Kdyby to Tobirama prokouknul, nikdy by nám už nebyl ochotný nabídnout pomoc. Možná je v týhle situaci lepší jít s kůží na trh, než dělat, že je všechno v nejlepším pořádku."

Na to šedovlásek nakonec jenom pokýval hlavou. Nejspíš měl druhý nejstarší Uchiha pravdu. I když i on znal Senjuovic kluky od útlého mladého věku, nikdy se s nimi nijak nebratříčkoval, protože přece jenom on, Sasori a Deidara, byli ti vedlejší.

,,Kdo s námi všechno pojede? Bude to nějakej velkolepej zástup, nebo jenom skromná akce?" nedalo hromotlukovi, aby se nevyptával dál.

Věděl, že jiní by si tolik otázek nejspíš vůbec nedovolili, ale i když on, Sasori a Deidara byli ti vedlejší, neznamenalo to, že byli úplně opomenutí. Vzhledem k tomu, že si s Madarou a i s Fugakem vypěstovali pevné pouto už od mládí, měli určité výhody a výsady nad ostatními, které Uchihovská mafie zaměstnávala.

,,Jen já, ty, Itachi a Naruto. Není třeba z toho dělat nějakou šarádu. Lepší míň než víc... a jak víme, Tobirama moc lidí kolem sebe nemá rád."

Tvrdým a rázným pohledem se sjel v zrcadle od hlavy až k patě, než se k šedovláskovi otočil přes rameno.

,,Jdi obeznámit Itachiho a Naruta, že se za deset minut sejdeme u auta."

***

O chvilku později seděla čtveřice už v podlouhlé limuzíně, která jela přes dlážděnou příjezdovou cestu směrem k železné elektrické bráně, jenž se s přibližujícím se vozidlem začala pomalu rozjíždět, aby jim umožnila průjezd z pozemku.

Naruto seděl mlčky u okénka a unaveně sledoval ubíhající cestu. Za ty dva dny toho naspal asi tak stejně jako každý jiný den za poslední měsíc. Na prsteníčku ho ale tentokrát podivně hřál stříbrný silný kroužek, po kterém bezmyšlenkovitě občas přejížděl palcem levé ruky, jako kdyby se chtěl ubezpečit, že tam pořád je.

Když o nějakou chvíli projížděli kolem jedné z ne moc udržovaných čtvrtí, kde bydlela velká většina spodiny Tokia, překvapeně zamrkal a konečně se začal trochu soustředit. Právě míjeli jednu zatáčku, která nevedla nikam jinam, než k jeho bývalému domovu. Smutně se pousmál, když mu na mysl opět vyvstanula jedna z milionu vzpomínek.

- FLASHBACK -

Domů se opět dostal až k blízkému večeru. Opakoval se stejný rituál jako z předešlého dne. Zul si boty a šel úzkou, ztemnělou chodbičkou do kuchyně. Jaké pro něj ale bylo překvapení, když místo svých rodičů, kteří obvykle sedávali u rozviklaného jídelního stolu, uviděl roztahovat se na pomalu se rozpadající židli Madaru.

,,Vy?!" vyštěknul zaraženě a hned jej polila vlna vzteku, opovržení, zhnusení, ale zároveň se i nepatrně roztřásl strachy.

Tenhle chlap mu prostě obča naháněl strach. A to oprávněně. Tenhle chlap se totiž nezabýval jenom nudnou, obyčejnou lichvou, ale i dalšími nelegálními činnostmi.