Pod rouškou mafie 4: Cesty osudu [MadaNaru, HidaSaso, ItaDei] ×

Kapitola dvacátá třetí

Uzumaki nervózně chodil po pokoji sem a tam s rukama narvanýma hluboko v kapsách. Tatam byla předešlá únava a chuť se aspoň trochu prospat. Po tom telefonátu byl probuzený až až. I když se ze začátku choval možná trochu hystericky a panicky, všichni ho ubezpečili v tom, že ani jedno z Madarových slov nebylo pravdivé a podle jejich intuice to prostě říct musel. Když se nad tím Naruto pořádně zamyslel, musel uznat, že je to vlastně pravda. I když se tmavovlasý Kmotr mafie snažil mluvit chladně a odtažitě a snažil se do svého hlasu vnést otrávení z toho, že musel vzít telefon a zavolat mu, aby ho přestali hledat, tak když se na jeho hluboký a sametový hlas zaměřil pozorněji, a znovu si nechal přehrát nahrávku, kterou pořídil z jejich telefonátu Zetsu, musel uznat, že jeho slova byly pouhopouhou lží. Znal Madaru přece jenom už pár let a už taky několikrát zažil to, když se choval chladně, arogatně, odtažitě, s nezájmem i s otrávením, dokonce ho zažil mluvit i s jedovatou nenávistí. A všechny ty útržky jeho hlasu v různých podobách se vůbec neshodovaly s tím, jak mluvil nyní. Upřímně ho i uklidnil fakt, že Hidan si byl ihned jistý tím, že s nimi mluví pomocí té podivné šifry, kdy řeč začíná samohláskou. Horší teď bylo ale přijít na to, co tím vším chtěl vlastně říct.

,,Hidan říkal, že je to opačně," zamručel si pro sebe a obrátil se čelem vzad, když došel na konec ložnice, ,,Takže podle všeho je teda pořád v Tokyu."

Několika dlouhými kroky došel na její konec, kde se zase obrátil, aby mohl jít stejnou cestou zpátky.

,,Sarajevo... Staten Island... Pákistán... Rumunsko... Birmingham... Co tím chtěl jako říct? Nikdy jsme tam spolu nebyli," mručel si pro sebe dál.

Samomluva ho v posledních týdnech poněkud dost uklidňovala.

,,Ani ostatní nevypadali na to, že by snad pochopili o co se jedná a podle jejich slov tam snad nemá nikoho známého... ale Hidan říkal, že to určitě musí být nějaká šifra, takže bysme se na to měli zaměřit."

Zastavil se na místě a rozhlédnul se kolem sebe po místnosti, jako kdyby snad čekal, že najde nějaký spásný bod nebo něco, co by mu mohlo poradit.

,,S... S... P... R... B," odříkal si první písmena všech názvů, které se mu dokola a dokola ozývaly v hlavě, než beznadějně zavyl, ,,Krucinál! Z toho nemůžu složit žádný podělaný slovo! Není tam žádná samohláska,aby to dávalo smysl!"

Dupavými kroky zamířil pryč z ložnice rovnou do Madarovy pracovny, kde se posadil za velký pracovní stůl. Fugaku před několika minutami zavelel, aby si šli všichni lehnout a odpočinout si, protože zítra je taky den, ale copak on mohl? Jen tak?!

Zamračeně vytáhl kousek papíru a natáhnul se pro tužku. Na papír opět napsal těch pět podělaných písmenek.

,,Třeba za každý z nich musím dosadit nějakou samohlásku, abych dostal nějaký slovo. Nebo jenom za některý z nich," zamyslel se, ,,to třeba může být tak šifra, takže..."

Jazykem si přejel po spodním rtu a modrýma očima se zaměřil na písmenka natolik, až neviděl nic a nikoho jiného. V hlavě mu mezitím písmena skotačily a snažily se nějak popořadě seskupit a vytvořit nějaké slovo, nebo možná i slova, ale ať se snažil sebevíc, nic mu nepřišlo jako správné řešení.

***

,,Ať nad tím dumám sebevíc, přijde mi všechno jako naprostej nesmysl," zamručel nespokojeně šedovlasý mafián s rukama založenýma za hlavou.

Rudofialovýma očima hleděl do stropu nad sebou a zamyšleně si předními zuby žmoulal spodní ret, ze kterého sem tam ukousnul kousek jemné kůžičky.