Pod rouškou mafie 4: Cesty osudu [MadaNaru, HidaSaso, ItaDei] ×

Kapitola třicátá třetí

Madara netušil, kam před nějakou chvilkou odvlekli Hiruzenovi muži Hidana a Sasoriho, ale vzhledem k tomu, co se od nich za těch několik dlouhých desítek minut stihl dozvědět, mu cosi v hloubi duše napovídalo, že nyní jde skutečně do tuhého. Hiruzen nejspíš konečně dostal to, po čem celou tu dobu opravdu a bezvýhradně toužil, aby mohl rozehrát tu finální partii.

,Naruto,' pomyslel si útrpně a pevně sevřel unavená víčka k sobě.

Trochu sebou trhnul, když se dveře místnosti, kde byl už nějakou dobu vězněn s rachotem otevřely a dovnitř opět někdo napochodoval. Otevřel oči, aby zjistil, kdo to je a co mu chce. Nechápavě nakrčil obočí, když temnýma očima sledoval dva chlápky, jak na nějakém vozíku, podobného těm, se kterými v hotelech jezdila pokojová služba s jídlem, přivezli ne zrovna tu největší a nejmodernější televizi. Nevycházel z údivu a jeho nepříjemné tušení, které se usadilo uvnitř jeho srdce jenom sílilo, když pozoroval, jak se jí ti dva mamlasové snaží zapojit a naladit. Až teď si nyní všimnul, že tu v místnosti je elektrická zásuvka, kterou doteď absolutně nevnímal, protože mu nepřišla nijak důležitá. A i kdyby si ji všimnul, rozhodně by si netipoval, že by mu tu Hiruzen povolil sledovat telku.

,,C-co to má bejt?" zachrčel nechápavě.

Ti dva si ho prozatím však vůbec nevšímali a dál se věnovali svojí práci. Dostali jasné instrukce od svého šéfa a hodlali se jimi řídit do posledního detailu. Oba už totiž několikrát zažili co následuje potom, když něco neudělají tak, jak mají.

Jakmile skončili s první činností, jeden z nich se odebral pryč z místnosti, aby se za okamžik vrátil s dalším vozíkem, na kterém bylo něco ukrytého pod černou látkou, kovovou dlouhou tyčí a s malými dřevěnými štaflemi. Druhý vozík nechal stát kousek od vozíku s televizí a se štafličkami a tyčí se přesunul téměř doprostřed místnosti. Štafle položil na zem a i s tyčí vylezl na nejvyšší stupínek. Natáhnul se s tyčí v ruce a několika snad už nacvičenými šťouchy odmotal kovové řetězy omotané kolem železných kruhů zabudovaných ve stropě. Ty se s řinčením svezly téměř do poloviny výšky místnosti. Slezl ze štaflí a pokynul svému kolegovi.

Ten poté přistoupil k zamračenému a stále na zemi sedícímu Madarovi a přidřepnul si k němu.

,,Vstávej a opovaž se udělat nějakou volovinu," zavrčel na něj a natáhnul se k jeho poutům.

,To si piš, že bych ji udělal, ale musel bych mít dost energie,' zavrčel si pro sebe v duchu tmavovlasý.

Muž jej odvedl ke štaflím, na které ho ne moc šetrným popostrčením donutil vystoupat. On sám vystoupila na předposlední schůdek.

,,Ruce nahoru," přikázal mu s tvrdým výrazem ve tváři, nad kterým by Madara nejraději protočil očima.

S únavou je zvedl nahoru a nechal toho bastarda, jemuž by nejraději jednoduchým kopem vrazil koule až do žaludku, aby mu ruce znovu připoutal. Pořád se snažil přijít na to, co to má všechno znamenat. Byl si však téměř na sto procent jistý, že na nic nepřijde, a i kdyby ano, rozhodně to se skutečností nebude mít co dočinění. Upřímně byl na nějaké hluboké úvahy opravdu až moc unavený.

Muž slezl ze štaflí, nechaje tak tmavovlasého na nich ještě chvíli stát, než s úšklebkem vykopnul nohou a nechal je odletět stranou, čímž zapříčinil to, že jejich vězeň momentálně visel ve vzduchu.

Madara ztěžka heknul a ucítil, jak mu v pažích nepříjemně škublo a napnuly se pod nenadálou ztrátou pevné půdy pod nohama. Visel přímo naproti dovezené televizi, která byla sice zapnutá, ale obraz byl černý jako noc. Koutkem oka si všimnul, jak k němu z druhé strany oba přivezli další vozík, ale věci na něm přivezené nechali stále zakryté. Mohl si jen domýšlet co se pod tmavou látkou nacházelo.