Pod rouškou mafie 4: Cesty osudu [MadaNaru, HidaSaso, ItaDei] ×

Kapitola čtrnáctá

- FLASHBACK -

Hitori seděl svázaný na židli. Přes hlavu měl černý vak a zřejmě měl něčím ucpaná ústa, protože zpoza vaku se ozývalo jenom nesrozumitelné huhlání.

,,On, že si chce hrát na mstitele?" uchechtl se Kisame.

,,Nebuď drzý a dej mu šanci," pronesl lenivě Madara.

Modrovlasý hromotluk si jenom odfrknul. Vůbec mu nevěřil.

,,Ještě můžeš couvnout, kluku, nebudu ti to mít za zlý. Nikdo tady," pronesl k mladíkovi černovlasý vůdce klanu.

Naruto ale odhodlaně stál a díval se na toho chudáka, kterou sebou mrskal na židli jako ryba na suchu.

,,Sundejte mu to," řekl zvolna.

Madara kývnul na Kisameho a ten jenom s protočením očí sundal muži vak.

Hitori před náporem světla na chvíli přivřel oči, ale když je pořádně otevřel, vytřeštil je. Stál, respektive seděl, tváří v tvář bossu magie a klukovi, kterého se snažil přefiknout. Nasucho polknul.

,,Mě jsi asi nečekal, co?" uchechtl se plavovlásek, ale jeho výraz byl až nezvykle tvrdý.

Přistoupil k němu a rozvázal mu látku, kterou Hitori přes ústa.

,,P-pr-prosím... n-nechte mě... o-omlouvám s-se vám... p-pusťte mě," začal ihned žadonit.

,,Řekneš mi jeden jedinej důvod, proč bych to měl dělat?" zavrněl skoro až líbezně blodnýn.

Jeho hlas byl však hrubý a drsný a z očí mu opravdu sršela zloba, vztek, hnus a opovržení.

,,J-já zmizím... Už mě... už mě nikdy neuvidíte! Jen mě nechte jít, prosím!" vyjekl vyplašeně muž, když s děsem v očích sledoval svoji bývalou kořist, jak přešel k plechovému vysokému stolku, kde bylo vyskládáno několik nástrojů.

Jeho děs v očích nabral ještě většího rázu, když si všimnul, že se v mladíkových rukou zableskl velmi dlouhý a určitě příšerně ostrý nůž.

,,P-prosím! P-prosím, ne!" panikařil a cukal tělem, které se mu strachy třáslo.

Uzumaki se podíval na Madaru. Ten ho sledoval zvláštním pohledem plným zvědavého očekávání. Nepatrně na něj kývnul a pousmál se. Musel uznat, že pohled na toho chlapce ho začínal dostávat do varu. Jestli opravdu udělá to, na co se chytal, nejspíš jenom z toho pohledu exploduje do kalhot. Vůbec nechápal, jak ho tohle mohlo vzrušovat.

,,A když prosili tvoje oběti... pustil si je? Když jsem tě prosil tenkrát já, aby si přestal... pustil si mě?" jeho hlas byl tichý, ale ostrý jako břitva a přesto to nebyl šepot.

Kisame a Zetsu, kteří v místnosti byli společně s nimi, s napětím sledovali celou situaci. I oni museli, byť jenom sami pro sebe v duchu uznat, že to děcko nahánělo poměrně strach. Jeho jindy zářivé modré oči nyni ztratily svůj lesk a potemněly. Byly chladné, bezcitné a tvrdé. Přesně takové, jako měly v tu chvíli být.

Hitori opět nasucho polknul a cítil, jak mu po těle stéká ledový pot.

,,Zabil si... dvanáct dětí, Hitori. Dvanáct děcek, které si předtím znásilnil... Není to snad pravda?"

Přistoupil zpátky k němu. Dělilo ho od něj sotva pár centimetrů Pohrával si s nožem v rukách. Palcem jezdil slabounkým dotykem po ostří, aniž by se říznul. Nakonec, zcela bezmyšlenkovitě, vložil špičku nože mezi rty.