Pod rouškou mafie 4: Cesty osudu [MadaNaru, HidaSaso, ItaDei] ×

Kapitola pátá

Nebe bylo zlověstně zatažené, že šedost oblohy připomínala spíše blížící se nepříjemnou noc, než dvě hodiny odpolední, které před chvílí odbyli na vysokých kostelních hodinách. Oblohu proťal blesk a v dáli zahřmělo. Nejspíš to byl jasný povel k tomu, aby v tu chvíli začalo pršet jako z konve. Kapky dopadaly nemilosrdně na všechno a nebyl ušetřen nikdo, kdo byl v tu chvíli právě venku. Lidé, jež byli znenadání překvapení tou průtrží mračen se rychle utíkali schovat někam pod stříšku nebo do auta jenom proto, aby zmokli co nejméně.

Avšak jednomu z nich to vůbec nevadilo. Stál na místě se sklopenou hlavou, nechal na sebe dopadat studené kapky vody a neměl v nejmenším úmyslu hnout se z místa. Během chviličky byl promočený na kost a jeho černý oblek se mu nepříjemně lepil na opálené tělo. Svěšené ruce podél těla zatínal do pěstí a obličej měl zkřivený steskem a vztekem. Kupodivu byl za déšť vděčný. Byl to dobrý zastírací manévr na to, aby si nikdo nevšimnul, že se mu z očí valí slzy jako hrachy, které se postupně mísily s dešťovou vodou.

Šum deště zakryl to, jak si plavovlasý mladík štklivě popotáhnul. Doteď pevně stisknutá víčka se oddělila od sebe a odhalila azurově modré hloubky, rudě podbarvené z několikadenního pláče.

,Tak strašně moc mi chybíš,' pomyslel si, když se jeho oči zaklesly na mramorovém náhrobku

V tu chvíli měl chuť začít hystericky řvát, nebo přinejmenším si kleknout do rozbředlé hlíny, nebo spíše už bahna a začít do ní pěstmi bušit, aby si aspoň trošičku ulevil a zbavil se toho enormního smutku, který bezpodmínečně útočil na jeho tělo už několik dlouhých dní.

,Kdybych nebyl takovej nevděčnej, tvrdohlavej sráč, nic z toho by se nestalo!' zanaříkal vztekle v duchu.

Strčil levou ruku do kapsy tmavých kalhot a nahmatal v ní kroužek z bílého zlata. Jednoduchým pohybem, pouze po hmatu, nikoliv po zraku, si jej ještě v kapse nechal sklouznout na prsteníček. Cítil, jak ho kroužek kolem prstu svírá a přísahal by bohu, že ho snad začala kůže pod ním neskutečně pálit, jako by se mu drahý kov vypaloval do kůže.

Oblohu opět proťal další blesk a hřmění se tentokrát ozvalo dřív, než předtím. Kdyby zvednul hlavu a ohlídnul se za sebe, všimnul by si, že v nedaleko stojícím domě zablikala rozsvícená světla.

Místo toho však najednou ucítil, jak na jeho ramena už nedopadá déšť a že tu už nestojí tak úplně sám. Nad hlavou se mu objevil přidržený deštník a vedle jeho boku vysoký černovlasý muž s o něco méně strhaným obličejem než měl on sám.

,,Už je čas," proťal muž ticho mezi nimi, které narušovalo jenom šumění deště.

Blondýnek sevřel ruce v pěst a tiše si pro sebe zaskřípal zuby. Na tohle se prostě nedokázal připravit.

,,Já vím," vzdychnul oddaně a zamrkal vlhkýma očima na náhrobek.

Na rameno mu dopadla bledá ruka a jemně jej stiskla.

,,Vím, že je to pro tebe těžký, Naruto, a pokud to odmítneš, nikdo ti to nebude mít za zlý."

Modrooký mladík zavrtěl odmítavě hlavou.

,,To neudělám," řekl odhodlaným hlasem, ,,on si to tak přál, jinak by to neudělal, navíc... vaší rodině toho hodně dlužím, takže... tohle je maličkost."

Tmavovlasý muž pokýval soucitně hlavou. Věděl, že to pro tohohle mladého muže je opravdu těžké. Bylo to jako kdyby ho hodili do kádě s lidožravými žraloky. Doslova.

,,Tak jdeme," zamumlal nakonec a odvrátil od náhrobku zrak, ,,Je načase zaujmout nové místo."

Dva muži se bok po boku rozešli ze hřbitova směrem k východu, kde na ně čekalo už několik aut. Za normálních okolností by je čekala pohřební hostina, společné vzpomínání a uctívání mrtvého, ale na to bude čas až bohužel později. Nyní je čekalo zasedání mafie, kde se měl jmenovat nový boss.