Pod rouškou mafie 4: Cesty osudu [MadaNaru, HidaSaso, ItaDei] ×

Kapitola dvacátá devátá

I když se možná mohlo zpočátku zdát, že Uzumakiho opět pohltil záchvat jeho nepromyšleného a zcela idiotského, zbrklého jednání, kdy jeho horká hlava prostě vedla nad vším racionálním, opak byl pravdou. Sice se zbrkle hnal ulicemi, přičemž na GPS navigaci hledal adresu, kterou si pamatoval od Temari, ale čím víc se blížil určenému cíli, tím pomaleji jen, než nakonec zastavil o několik bloků před ním.

S těžkým povzdychem navigaci ukončil a vypnul motor. Bylo mu jasné, že minimálně někdo z Uchihovic rodiny pojede za ním, aby ho přemluvil k návratu zpátky a přinejmenším ho seřval za jeho jednání, proto to nechtěl hnát někam do extrému. V rukách pevně sevřel volant, opřel si o něj čelo a snažil se utlumit vzteklý třas svého těla. Natočil hlavu na pravou stranu a modrýma očima se zahleděl na zavřenou palubní přihrádku. Ztěžka zvednul ruku, otevřel ji a chvíli se v ní bezduše přehraboval, než na sedačku vedle sebe pohodil zbraň a krabičku cigaret se zapalovačem. Podle značky cigaret zjistil, že sedí ve Fugakově autě. Málokdy vídal Fugaka kouřit, ale v době, kdy byl jeho starší bratr unesen, ho s cigaretou v puse vídal mnohem častěji. Nedivil se. I on sám se občas nechal Hidanem přesvědčit k tomu, aby si s ním zakouřil, podle něj to aspoň trochu uklidňovalo nervy, což by se mu teďka hodilo.

Vylezl ven na ulici, opřel se o kapotu auta a zapálil si. S bezvýraznou tváří se díval kolem sebe, jak kolem něj projíždějí ostatní auta a na chodníku vedle chodí zase lidi. Snažil se vnímat jejich obličeje a odhadovat, čím si asi prochází. Trvalo jenom několik vteřin, než ho to přestalo bavit. Nikdo z nich nemohl mít víc posranej a zničenej život jako on. Bylo to až k neuvěření a kdyby toho byl schopný, snad by se i poněkud psychopaticky a bezmocně rozesmál nad tím, co všechno v životě se mu už stihlo stát za těch několik málo let, co byl vůbec na světě.

Pořádně a dlouze potáhnul, nechal si nějakou dobu kouř v puse, než s dlouhým výdechem kouř vyfouknul.

,,Do prdele," zamručel a potřásl hlavou.

Zaslechnul, jak za jeho zaparkovaným autem u chodníku zastavilo další. Nepřekvapilo ho to. Vlastně i čekal, že za ním někdo pojede a to ho trochu zahřálo u srdce. To vědomí, že je ještě někdo, komu na něm záleží. Avšak člověk, který se opřel vedle něj a o tři vteřiny později si i on zapálil, mu vyrazilo tak trochu vítr z plachet.

,,No... tak zrovna vás jsem tady rozhodně nečekal," zamumlal, když se natočením hlavy přesvědčil, že vedle něj stojí vážně on.

Dotyčný nad tím jenom pokrčil rameny a potáhnul z cigarety.

,,Chcete mi dávat kázání? Nebo si do mě rejpnout, že jsem srab a nedokončil jsem to, co-" zlehka se nad svými slovy zamračil, než se ušklíbnul, ,,Neměl jsem žádnej plán. Prostě jsem jenom vystřelil z místa. Přepadli mě emoce. Nekontroloval jsem se... Proto jsem zastavil už tady a... a možná jsem se začal i trochu bát."

,,..."

,,Je mi jasný, co chcete říct... že jsem jenom malej usmrkanej zbabělej fracek, co jenom skuhrá a stěžuje si. Nikdy jsem nic pořádně nedokázal, většinou jsem vždycky jenom všechno zvoral... A tohle jsem málem podělal taky. Málem jsem se zase někomu naservíroval na stříbrným podnose, aniž bych myslel na to, co by se všechno mohlo stát."

,,..."

Naruto se na chvíli odmlčel jenom proto, aby si naposledy potáhnul, dokořenou cigaretu odhodil na zem před sebou a podrážkou boty ji típnul. S dalším povzdechem si složil ruce do kapes kalhot a úkosem se podíval na postavu vedle sebe, která ho začínala nervovat tím, jak moc potichu pořád byla.

,,Posral jsem to, co?... Už zase," zakončil nakonec, protože tak nějak už stejně neměl co říct.

Vlastně mu přišlo, že toho druhého to ani nezajímá. Chtěl ho jenom deptat tím, že tam potichu stál, kouřil a čuměl před sebe? Jestli jo, tak se mu to vážně dařilo.