Last lovers (CZ)

2.

Nora pořád sledovala svého hostitele, který se věnoval krájení onoho krocana.

"Vy jste Lord?"

"Ano, to jsem."

"Vám to tu patří? Myslím Oldwood."

Přikývl a porcoval dál. Jeho pozornost byla však pořád upřená na dívku na židli a tak se stalo, že se řízl. Nic závažného, ale Nora to postřehla.

"Na co tak koukáte?"

"To vaše vlasy."

"Co je s nimy?"

"Jsou moc krátké."

Ta slova ji zarazila.

"Jak to myslíte?"

"Nijak."

Na chvíli se odmlčel.

"Jen vám chci říct, že vaše... Služby... Nechci."

Noře chvíli trvalo, než jí došel význam jeho slov.

"No dovolte! Já nejsem nějaká, nějaká... Štětka!"

"Vždyť ale..."

"Ale co?!"

"Vaše vlasy."

"Co mají sakra společného moje vlasy s tím, co tu řešíme?"

Pak se ale zarazila. Nekoukala se však na Lorda Arthura, její pohled směřoval za něj.

"To je McCullen."

Poznamenala a vstala. Její pohled směřoval na obrovský obraz.

"Prosím?"

"Jacob McCullen 1836 až 1890. Jeden z nedoceněných skotských malířů svě doby. Je rozlišitelný hlavně použitím jiných podkladových barev než je zvykem."

Muž se usmál.

"Velmi dobře. Odkud to víte?"

"Dávala jsem ve škole pozor. A dávám až do teď. Víte co je na tom obrazu zvláštního?"

"No?"

"Jste na něm vy."

Na obraze byl doopravdy Lord Arthur z Oldwoodu. Na sobě měl typický viktoriánský oblek. Černý kabát a kalhoty, bílá mašle u krku a v ruce držel pušku.

"Jak můžete být na obraze z poloviny předminulého století?"

"Dobrá otázka."

"A vy znáte odpověď."

I přes zraněnou nohu k němu přistoupila blíž.

"Je to můj strýček. Jsem na něj podobný."

"Strýček, jo?"

"On umřel, když jsem byl malý."

Nora se zasmála.

"Chlape, vy jste mimo. Víte vůbec, který je rok?"

"Devatenáctset něco?"

"Tak to jste dobrej. Odkud jste utekl?"

"Od lidí. A vy mi to trochu kazíte."

Poslední větu řekl tak vážně, že se dívka skoro lekla.

"Pardon, cože?"

"Mám pocit, že už jste se ptala až moc. Teď já. Co je za rok?"

Změna v jeho hlase naznačovala, že se dotkla nějakého citlivého bodu.

"2015."

"To už je tu druhé milénium? Jak ten čas letí. Kdo je teď králem?"

Nora trochu couvla.

"Nemáme krále, jen královnu. Alžbětu druhou."

"Takže žena, hmm. Když jsem byl informovaný posledně, tak byla na trůně taky žena. Viktorie."

Jí už to začínalo dávat smysl.

"Prosím, vysvětlete mi to."

Už se trochu bála.

"Prosím, já se vzdávám, jen mi neubližujte."

Muž trochu pookřál, když uviděl jak se bojí.

"Nechci vám ublížit. Jen je to složité."

"Já to pochopím."

"Nepochopíte. Jen jezte a neptejte se. Bude to tak pro všechny lepší."

"Ale já to chci vědět."

Aby mu koukala do očí musela zvednout bradu. Měl úžasné oči. Modré, takové přátelské. Ale taky smutné.

"Věřte mi, že nechcete."

"Tak alespoň část."

"Sedněte si."

Ona tak udělala.

"Jsem nesmrtelný."

Oznámil prostě.

"A do háje."

"Nelžu, přísahám."

Dívka se k němu a pečlivě si prohlédla jeho tvář.

"Ne. To nejde."

"Ale jde. Ten obraz je toho důkazem."

"Může to být podvrh."

"Vážně?"

Poté vstal a přešel k jakési zásuvce. Ani nevěděl proč to dělá. Proč této dívce kterou sotva zná sděluje své největší tajemství? Zastavil se. Nemůže se přece nechat jen tak rozhodit. Nora postřehla jeho pochyby a potichu poznamenala.

"Nikomu to neřeknu."

Nepřipadal jí jako blázen. Nikdy podobným věcem nevěřila a nechápala, proč už dávno neutekla. On kývl a sedl si stejně jako ona. Nadechl se a začal vysvětlovat.