Last lovers (CZ)

5.

"Všechno chápu, jen jedna věc mi vrtá hlavou. Kde bereš jídlo?"

Promluvila Nora zatímco okusovala kuřecí kost. Lord Arthur zvedl pohled.

"To je velmi ošemetné téma."

"A taky to není odpověď na mou otázku."

"Kde se dá."

Dívka položila své sousto a zadívala se na svého hostitele. Ty oči působily skoro hypnotickým dojmem.

"Dokážeš být velmi výmluvný."

"A ty velmi neodbytná."

Pečlivě sledoval každičký její pohyb. Nikdy nepotkal nikoho, kdo by se choval jako ona. Způsob jakým se vyjadřovala, jak se hýbala, to jak se na něj koukala.

"Mám své zdroje."

"Ty mi to nepovíš, že?"

"Ne. Ale jednou to určitě zjistíš, neboj."

Nora se pousmála a mrkla na něj. Arthur na ni chvíli zíral a pak se jakoby probral z transu a vstal. Dívka udělala to samé a neustále ho propalovala pohledem. Ten muž jí učaroval. Byla s ním pouhých několik hodin a přesto se ho nebála. Kdyby chtěla utéct, mohla by, ale ona nechtěla.

"Arthure?"

Zeptala se mezitím co sbírala nádobí.

"Ano?"

"Ty jsi za celou tu dobu s nikým nemluvil? Vůbec s nikým?"

"Přesně tak."

Ona jen sklopila hlavu a přemýšlela co odpovědět.

"Aha."

To bylo jediné na co se zmohla. Bylo jasné, že nechtěl navazovat kontakty a sbližovat se s lidmi. Nikdy ji nenapadlo jakým prokletím může být věčný život.

"Asi už půjdu spát."

Poznamenala potichu a koutkem oka se podívala na svého společníka. Muž se usmál a kývl.

"Samozřejmě. Přeji dobrou noc."

"Já taky."

Zhluboka se nadechla a vyšla z místnosti. Nádobí nesla s sebou a taky ho umyla. Následně zaplula do svého pokoje. Spát ale určitě neplánovala.

___________

Lord Arthur z Oldwoodu procházel dlouhou chodbou. Ruce měl v kapsách svých kalhot a naoko si prohlížel obrazy na stěnách. Ve skutečnosti je znal všechny nazpaměť, takže mu tato malá procházka sloužila jako čas na přemýšlení.

"Ta dívka. Ta dívka. Nora Richadsová."

Hlavou se mu honily pořád dokola ty samé myšlenky. Nedokázal je dostat z hlavy.

"Co tě to popadlo? Neznáš ji, nic o ní nevíš a pozveš si ji sem? A ještě k tomu si tím porušil svoje pravidla. Kde si nechal rozum chlape?"

Byl sám už tak dlouho, že byl na rozhovory sám se sebou zvyklý.

"Nemůžu být přece sám navždy. Musím udržovat kontakt se světem tam venku."

Argumentoval sám proti sobě. Najednou mu však na mysli vyvstal fakt, který nemohl ignorovat.

"Byl jsem sám posledních sto padesát let."

Zastavil se a nahlas se zasmál.

"Ano. Jsem sám jedno a půl století a taky to má následky. Hádám se sám se sebou."

Pak se otočil na patě a odešel.

______________

"Uklidni se, Richardsová a přemýšlej."

Prohlásila Nora nahlas a i nadále přecházela po místnosti sem a tam. Na sobě už měla dlouhou bílou noční košili a smířila se s tím, že se asi koupat nebude. Hlavou jí protékala taková spousta myšlenek, že je ani nedokázala zachytit. Valná většina z nich se však týkala jejího nového známého. Nora byla tak zmatená, že se rozhodla pro radikální krok. Natáhla svou pravou ruku a vrazila si facku.

"Tak. Přestaň."

Konečně se trochu uklidnila a začala se usměrňovat.

"Ty oči. Modré jako letní obloha. A ten hlas, tak hrubý a přesto něžný."

"No ne, já začnu skládat básně. To by ještě chybělo."

Pak si sedla na postel a dala hlavu do dlaní.

"Nebuď bláhová. On je nesmrtelný a ty jsi jen člověk. To by přece nemohlo fungovat."

Teoreticky by to samosebou fungovat nemohlo. Jenomže ve chvíli, kdy se do celé věci začnou motat city jde rozum stranou a to, jestli někdo může, nebo nemůže umřít, není vůbec směrodatné. Jediné, co bylo jasnější než obloha za poledne, bylo to, že se v tomto potemnělém hradě po skoro dvou stoletích začalo něco dít.