Last lovers (CZ)

9.

Existuje jedna informace, kterou byste měli vědět o Noře Richardsové. A to, že nemá ráda, když si z ní někdo střílí. V takovém případě je velmi, ale doopravdy velmi rozčílená. 

Nora nevěděla jistě, zdali za onen prapodivný sen může Arthur, i tak však mířila ke knihovně. Věděla, že tam bude, vždycky tam byl. Rozrazila dvoukřídlé dveře a se svícnem v ruce přistoupila k překvapenému muži sedícímu v křesle.

"Co tu děláš?"

Zeptal se opatrně a chtěl vstát. Dívka ho však jediným pohybem ruky usměrnila a zamračila se.

"To se dělá?!"

"Pardon cože?"

"To se dělá hrabat se svým hostům v myšlenkách?!"

"Co to tu plácáš?"

Ozval se Arthur a došlo mu, že tuhle frázi už stihl pochytit právě od Nory. Ta se ušklíbla a pokračovala.

"Chceš mi snad říct, že s tím snem nemáš nic společného?"

"S jakým snem? Já jsem nesmrtelný ale to neznamená, že jsem čaroděj!"

"Co já vím? Zatím si připadám jako v nějakém béčkovém filmu. Proč by si neměl umět létat a číst myšlenky?"

Arthur se pousmál.

"Protože to neumím. O jakém snu mluvíš?"

"Zdál se mi sen. A byla v něm žena. Ta, co ji máš na obraze ve východní chodbě."

Lord v křesle se trochu napřímil.

"Měla blond vlasy?"

Nora kývla.

"A vedla divné... Hej! Kam mě to táhneš? Východní chodba je tudy!"

Vykřikla, protože ji její společník chytil za ruku a táhl ji opačným směrem, než odkud přišla.

"Byla jsi někdy předtím ve východní chodbě?"

Zeptal se zcela vážně a Nora zakroutila hlavou.

"Ne, dnes jsem tam byla prvně. Bože já už mluvím jako ty. Tak kam jdeme?"

"Ke mě do ložnice."

Prohlásil sebejistě a dívka se zarazila a koukala na něj s mírně překvapeným pohledem.

"Tak jsem to nemyslel. Musím ti něco ukázat."

"Nejsem si jistá, jestli to chci vidět."

"Bože, Noro, přestaň!"

"To ty jsi s tím začal."

"Ale to tys to začala překrucovat."

Nora se zasmála a skoro neslyšně pronesla.

"Mě nevadí ani jedna z možností."

"Pardon říkala jsi něco?"

"Nic, nic. A co mi chceš ukázat?"

Muž odpověděl prostě.

"Obraz."

"Ten je ale ve východní chodbě."

Ticho. Neodpověděl jí a jednou rukou otevřel dveře zatímco tou druhou pořád svíral Nořino zápěstí.  Vstoupil do místnosti a vtáhl ji dovnitř.

"Je to ona?"

Zeptal se a ukázal dlaní na obraz visící naproti jeho lůžku. Doopravdy to byla ta žena z jejího snu a Nora si už byla definitivně jistá tím, že ví, kdo to je.

"To je Clemence, viď?"

Zeptala se opatrně a podívala se na Arthura. On kývl.

"Jak mohla být v mém snu?"

"Nevím. Co po tobě chtěla?"

Dívka se sklopila zrak a pousmála se.

"Víš ona..."

"Co?"

Bylo vidět, že ho to zajímá. Jeho hlas zněl skoro zoufale. Proč se zjevila jí a ne jemu?

"Chtěla mi něco povědět."

"A co?"

"Já, já nevím přesně."

 Arthur k ní přistoupil a chytil ji za ramena. Takový dotek Nora nečekala a trochu sebou trhla.

"Zkus si vzpomenout."

Ona si to ale pamatovala snad až moc dobře. Stačil by jediný kratičký pohyb hlavou a jejich rty by se střetly. Byl tak blízko, že cítila onu vůni, která ji tak iritovala.

"Víš, Arthure..."

Nedokončila větu a zahleděla se do těch jeho úžasně modrých očí. Konečně se rozhodla, udělá to. Zcela nečekaně se natáhla, objala Arthura a políbila ho.