Last lovers (CZ)

23.

Vážení přátelé. Prosím vás, abyste laskavě přestali plánovat moji vraždu a věnovali pozornost této kapitole. Je totiž pravděpodobně, poslední a pak už jen Epilog. Položte ty sekáčky na maso, ano? Bude další příběh. Ale teď už...

Georgina vstoupila dovnitř a rozhlédla se. Když uviděla Arthura klečícího na zemi v kaluži krve, jak drží v náručí bezvládnou Noru a pláče, došlo jí, co se děje.

"Arthure."

Řekla a on zvedl hlavu. V jeho tváři bylo vidět zoufalství.

"Chytila jsem ji a uspala. Teď už neuteče."

Mluvila o Clemence, ale to mu bylo jedno.

"Na tom nezáleží. Ona umřela. Ztratil jsem ji, už to nemá smysl."

"Ale má, poslouchej mě. Ona není mrtvá."

"Ale je, nedýchá."

Oldwoodská čarodějnice přistoupila blíž a podívala se na tvář mrtvé dívky.

"Umím ji vrátit."

Pravila prostě a dřepla si k ní.

"Co si to řekla?"

Zvýšil Arthur hlas a postavil se.

"Že ji dokážu zachránit. Zvládla jsem to s tebou, tak proč ne s ní?"

V jeho očích se objevila jiskra naděje.

"Tak co mám dělat?"

Zeptal se a Georgina přešla ke stolu.

"Zvedni ji a polož sem."

Jediným pohybem ruky smetla všechen nepořádek ze stolu a udělala tak místo pro Noru. Tu tam Arthur položil a něžně jí odhrnul vlasy z čela.

"Co teď?"

"Podej mi tu zelenou lahvičku z vrchní poličky."

Pravila soustředěně a mezitím kapala jakousi tekutinu na dívčinu ránu. Muž udělal přesně co mu řekla a sledoval jak se rána jeho přítelkyně zaceluje.

"Jak je to možné?"

"Neptej se."

Poznamenala a přejela dlaní po Nořině čele.

"Bude nesmrtelná, stejně jako ty. Jinak to nejde."

Mlčel.

"Ožije, tedy pokud se to povede."

"Pokud se to povede?"

Optal se trochu vyděšeně.

"Ne vždy to vyjde. Ale neboj, dám si záležet."

Moc ho to neuklidnilo. Georgina zavřela oči a začala mluvit.

"Duchové podsvětí, vzývám vás, vraťte nám její duši. Vraťte její duši do jejího netknutého a neporušeného těla. Vraťte ji jejím blízkým a milovaným. Neměla ještě odejít. Vzývám vás a prosím, vraťte nám Noru Richardsovou!"

Poslední dvě slova už křičela.

Chvíli se nedělo nic.

Pak se Nora zhluboka nadechla a začala kašlat.

"Noro!"

Vykřikl Arthur a dívka se posadila.

"Kde to jsem?"

Zeptala se trochu zmateně a rozhlédla se.

"Proč sakra ležím na stole?"

Muž už to nevydržel a objal ji. Ona mu objetí opětovala a pomalu položila bradu na jeho rameno.

"Arthure, co se stalo?"

"Nic, už nic, jsi v pořádku."

Ona se odtrhla a zamračila se.

"Ne. Vzpomínám si, že jsem hledala Clemence, a pak..."

Nedokončila pohled a sklonila hlavu. V jejím tílku, které bylo původně bílé, nyní však mělo karmínovou barvu, zela díra. Přesně na břiše.

"Děláš si srandu? Já jsem byla mrtvá?"

Přikývl.

"Ale teď nejsem, ale jak?"

Georgina sklopila pohled.

"Oživila jsem tě."

"Aha. Tak asi díky."

"Není za co."

Nora ale pokračovala.

"Ale to znamená, že jsem taky..."

Georgina kývla.

"Přesně tak. Už jste dva. Je to takový vedlejší účinek, jinak to nešlo. Neumím to zrušit."

"To nevadí."

Řekl bez rozmyslu Arthur a až pak se podíval na Noru.

"Tedy pokud to nevadí tobě. Celá věčnost se mnou."

"Mně? Určitě ne. To ty si budeš chtít prostřelit hlavu."

A zasmála se. Najednou se však za domem ozvalo zařinčení a všichni zpozorněli.

"Clemence."

Vydechla Nora a sundala nohy ze stolu. Arthur se zamračil a vyrazil vpřed.

"Arthure, stůj!"

Vykřikla dívka a rozběhla se za ním. Až teď si všimla, že je její přítel celý od krve, její krve. Muž došel až k ženě klečící na zemi a postavil ji na nohy.

"Clemence."

Zopakoval její jméno a chytil ji za rameno.

"Zabila jsi mě. Zabila jsi Noru. Co si myslíš, že udělám?"

"Nezabiješ mě. Nemáš na to kuráž."

"Myslíš?"

Sykl a přitáhl ji k sobě blíž.

"Arthure, ne!"

Zapojila se Nora a přistoupila.

"Nezabíjej ji. Dokaž, že jsi lepší než ona."

Ta slova zabrala.

"Ale co s ní?"

Zeptal se on a teď se do hovoru přidala i Georgina.

"Je to moje sestra. Nechte ji u mě."

Oba dva kývli a Clemence se pokusila vytrhnout. Ovšem jen pokusila. Oldwoodská čarodějnice si převzala svou příbuznou a náš pár se chytil za ruce.

"Vidíš? Říkala jsem ti, že se to vyřeší."

Ušklíbla se Nora a políbila ho. On zvedl obočí.

"No, takhle jsem to nečekal, ale co už. Půjdeme domů?"

"Domů? Myslíš na hrad?"

"Ano, přesně tak. Domů."