Last lovers (CZ)

18.

"Noro, co se děje?"

Zeptal se Arthur asi po padesáté a dívka naproti němu zakroutila hlavou.

"Nic."

"Ale houby. Chováš se jako vyměněná, už týden."

Měl pravdu.

"Jen přemýšlím nad tím mečem."

"Miláčku, netrap se s tím. Já tě miluji a to zatím stačí. Vymyslíme to."

Prohlásil on, vstal a objal ji. Ona mu objetí oplatila, ale měla pocit, že ho čím dál tím víc ztrácí. Lhala mu. A to nechtěla.

"Taky tě miluji, Artie."

Zašeptala, ale byla na pokraji zhroucení.

"Promiň, já musím něco udělat."

"A co?"

"Něco."

Otočila se a odběhla. Do očí se jí valily slzy, když zavírala dveře od svojí ložnice. Zhroutila se na zem vedle dveří s hlavou opřenou o zeď a s rukou ve svém batohu.

"Co mám dělat?"

Zeptala se do ticha a v ruce pevně sevřela onu lahvičku. Lahvičku s Clemence uvnitř.

Neexistovalo správné řešení. V případě, že ji neotevře, nebude schopná se už nikdy podívat Arthurovi do očí a co víc, nedokázala by žít sama se sebou. Jenomže, když Clemence zachrání, ztratí ho. Samozřejmě, že ho ztratí. Arthur ji možná miluje, ale jak to asi může dopadnot ve chvíli, kdy jeho mrtvá, dvěstě let oplakávaná žena ožije?

Nora vstala a přešla k posteli. Musela to udělat, prostě musela. Milovala ho. Nemohla dovolit, aby mu tohle udělala. Pevně sevřela lahničku v dlani, pevně, tak nejpevněji jak to šlo a doufala, že ji nebude muset otevřít, že se rozbije sama. Po chvíli ovšem zjistila, že to jinak nepůjde a rozhodla se, že zátku otevře.

Udělala tak.

Duše, nebo mlha unikla z lahvičky a začala se formovat do tvaru siluety ženy. Za okamžik, a to ve stejnou chvíli jako do místnosti vešel její přítel, už před ní stála Clemence.

Arthur zalapal po dechu a trochu se mu podlomila kolena.

"Clemence?"

"Arthure!"

Žena se k němu rozběhla a padla mu do náručí. Pak zvedla hlavu a políbila ho, tak, jak to umí milující žena.

Noru bodlo u srdce.