Last lovers (CZ)

3.

"Všechno to začalo roku 1859 tady. Tehdy jsem ji potkal."

"Ji?"

"Jmenovala se Clemence. Dlouhé světlé vlasy, modré oči a tvář jako anděl. Zamilovali jsme se do sebe na první pohled."

Nora na něj koukala, skoro až obdivně. Neměla by podobným věcem věřit, ale věřila. Muž pokračoval dál.

"Netrvalo dlouho a zasnoubili jsme se. Bylo to na podzim téhož roku."

Nora tázavě zvedla obočí.

"Jak dlouho jste se znali?"

"Tři měsíce. Moji ani její rodiče s tím neměli problémy. Víte, my jsme byli z přibližně stejně postavených rodin. Všechno bylo v pořádku, zásnuby, svatba. Ale pak..."

Hlas se mu zlomil. Dívka měla pocit, že by ho měla chytit za ruku, nebo něco takového. Nesebrala však odvahu k tomu aby to udělala. Cosi v jeho obličeji, cosi v tom jak mluvil jí říkalo, že si nevymýšlí. Chvíli bylo ticho a Arthur pak znovu promluvil.

"Bude to znít, jako nějaký příběh, který se povídá dětem před spaním."

"Já vám věřím."

Následovala další odmlka, ve které se muž snažil zformulovat následující větu.

"Byla tu ještě jedna žena. Povídalo se o ní, že je čarodějnice. Byla blázen a vlastně i ta čarodějnice. Pořád si myslela, že si ji vezmu nebo tak něco. Naše svatba, tedy myslím moje a Clemence ji doslova přivedla k zuřivosti."

Znovu ticho.

"Chtěla ji zabít. Do roku 1861 se o to pokusila asi dvacetkrát, ale nepodařilo se nám dokázat, že to byla ona. A potom nastal onen večer 20. listopadu roku šedesát jedna. V tuto chvíli to začne být velmi neobvyklé."

"Poslouchám."

"Pořád ještě máte možnost odejít. Když tak uděláte nyní, nemusíte tu zůstávat. Ale když to uslyšíte, nenechám vás jen tak odejít."

Nora nevěděla, jestli je to vydírání, nebo jen doporučení.

"Chci to slyšet a už se mi nesnažte to vymluvit."

"Doopravdy?"

"Tak už mluvte."

Znovu ten pohled. Pohled muže, který ztratil milovanou osobu.

"Clemence onemocněla. Dělal jsem co jsem mohl, ale nic nezabíralo. A tenkrát přišla ona, ta čarodějnice, Lucy. Musíte pochopit, že jsem byl zoufalý."

Nora už začala tušit, co bude následovat.

"Dala mi takovou lahvičku a já hlupák to použil. Chtěl jsem jen pomoct svojí manželce."

Sklopil zrak a nahlas polkl. Bylo vidět, že se mu o tom nechce mluvit a to Nora postřehla.

"Nemusíte to říkat, chápu."

"Zabila ji a tak jsem se rozhodl svou Clemence pomstít. Nevím, co ta čarodějka té noci udělala, ale postavil jsem se jí. Všechno se to semlelo tak rychle, že jediné co jsem postřehl byla dýka v mé hrudi."

Rukou si bezděky sáhl na ránu.

"Umíral jsem. Už jsem byl smířený se svým odchodem z tohoto světa a dokonce jsem se na to i těšil, jenže se tak nestalo. Nemůžu umřít. A vězte, že jsem chtěl a ne jednou."

"A ta žena? Ta čarodějnice?"

"Utekla."

Dívka naproti němu jen smutně koukala. Věřila mu. Věřila a chtěla pomoct.

"Proč jste mi to řekl?"

Zeptala se a když jí došlo, že to řekla nahlas bylo už pozdě. Arthur zvedl pohled a zadíval se do jejích hnědozelených očí.

"Nevím. Až to zjistím, povím vám to."

"Fajn, díky."

"Není za co."

Chvíle trapného ticha, která nastala by se snadněji dala počítat na minuty než na vteřiny. To přerušil až on.

"Možná to bude znít divně, ale nechcete tu zůstat? Jsem tu už dlouho sám a..."

"Samosebou. Jen musím nějak urovnat ty věci kolem mojí nehody, víte asi mě hledají. Jinak, ano, zůstanu."

Vstala a začala se shánět po svém telefonu, když tu jí došlo, že ho už nějakou tu dobu postrádá.

"Tak bez mobilu to půjde hůř, ale co už. Kde je moje motorka?"

"Motorka?"

"Jo, ta věc, na které jsem havarovala."

"Tak ta zůstala v lese."

"Sakra. No nic, půjdu pěšky. Kterým směrem je nejbližší vesnice?"

Arthur na ni zíral.

"No, tady kousek."

"Nebojte. Jen si zavolám a jsem zpátky. Slibuji."

A vy se taky nebojte. Děj zůstane na našem hradě. ;-)