Nara Flare: Rudá skvrna [DOKONČENO]

II. Vzkaz (1/3)

Ztěžka otevřela oči.

Unavenýma očima přeletěla přes stůl, brašnu a pouzdro s astrixí. Pohled jí sklouznul i na starou skříň a její trvale pootevřená dvířka. Nakonec i na zbytek ponurého pronajatého pokoje.

Zavřela oči, jako by se snažila uniknout zlému snu. Avšak s tím rozdílem, že spánek jí poskýtá bezpečné útočiště a tou noční můrou je samotná realita.

Přetočila se na druhý bok a snažila se zachumlat do tenké přikrývky. Naneštěstí po ní lačně sahaly paprsky světla, které ji vytrhly ze snových končin, až jí nezbylo nic jiného než vyrazit do dalšího dne.

Posadila se a promnula si oči připomínající dva blyštivé křišťály. Nakoukla z okna, ale ihned se musela odvrátit, aby zmírnila dopad slunečních paprsků. Navzdory její rychlé reakci jí rozbolela hlava. Slunce již nějakou chvíli pražilo do okna tak, že měla pocit, jako by se probudila v Písečných stezkách.

Poslepu se natáhla pro lahev odpočívající na nočním stolku. Namísto toho do ní však nešikovně strčila a ta spadla na zem. Tam z ní vyteklo posledních pár kapek červené tekutiny.

„Máš to ale štěstí," řekla si. Jako by byl její osud, aby všechno stálo proti ní. Zvedla se z postele a cestou kopla do lahvičky, která odhopsala směrem ke skříni. Došla k zrcadlu, pověšenému vedle dveří. Ačkoliv zrcadlo zdobila samá šmouha a pár rezavě hnědých skvrn, nebylo to to nejhorší, co viděla. To, co na ní hledělo ze zrcadla jí málem vyrazilo dech.

Vůbec se nepoznávala. Dříve mívala o svém vzhledu poměrně dobré mínění. Samozřejmě měla své mouchy, ale dobře se o sebe starala a snažila se své nedostatky držet na uzdě. Ale to, co viděla v zrcadle? Rozmazané linky i stíny, které již pár dní nesmyla, ale ani neobnovovala. Dříve jí její krásné blonďaté kudrnaté vlasy kdekdo záviděl, ale teď z nich byly jen mastné zacuchané cáry s kousky něčeho, co rozhodně nechtěla identifikovat. Štítila se dokonce sebe sama na obličeji dotknout, když viděla tu starou suchou kůži, která se na některých místech odlepovala. A kruhy pod očima, že by si jí snadno spletli s nepříliš čistotným medvídkem čistotným. Nejhůře však nesla to, jak vypadá její magické znamení, trvale vyobrazené na jejím levém spánku.

Znak, dříve zářící jako měsíc za azurového úplňku, teď slábnul stejně jako její nálada a chuť k životu.

Bylo jí z toho do breku, ale na poslední chvíli slzy zahnala. Podívala se na astrix, která si bezstarostně ležela na stole. Vzpomínala na dobu, kdy jí sebevědomě vládla, ale měla strach, že ty dny již navždy pominuly. Nepřála si nic jiného, než aby ji mohla znovu uchopit a s její pomocí opět zažehla svou magickou jiskru. Ale ta, jakmile jednou uhasne, jen tak opět nezažehne. Přemáhala se, zda se o to tentokrát pokusit či ne.

Opatrně se k ní přibližovala, jako by ta dřevěná věc mohla utéct stejně, jako divoké zvíře. Najednou udělala krok vzad a otočila se.

Co to děláš Naro? Vždyť víš, že to nesmíš pokoušet. Víš, co by se ti stalo, kdybys zjistila, že jsi vyhaslá.

Už se chtěla sebrat a odejít pryč, ale kroky jí zavedly zpět ke stolu. Nepřemýšlela, rychle astrix popadla a vrátila se zpět k zrcadlu.

Zavřela oči a počítala do tří.

„No tak Naro, to zvládneš, buď hodná holka," snažila se sama sebe přesvědčit.

Po chvíli přemlouvání vytáhla astrix z koženého měkčeného pouzdra, jež odhodila na zem a namířila ji proti zrcadlu. Na magickém předmětu bylo vyryto devět symbolů po celé jeho délce, avšak pouze tři nejbližší k rukojeti, zářily bledě modrým světlem.

Jakmile otevřela oči, začala se konečně poznávat. Zrcadlo neukazovalo pouze ten ušmudlaný zjev, ale dokázala nahlédnout skrz, až do svého nitra. Tam zahlédla tu čarodějku plnou energie, kterou bývala dřív.

Začaly se jí vybavovat desítky magických formulí, které dříve zvládla nesčetněkrát, ale i ty, jenž předvedla pouze jednou či dvakrát. Neuměla si vybrat. Chtěla použít známé kouzlo, co nebude příliš těžké i po delší době předvést. Avšak muselo být dostatečně silné, aby jí opět navrátilo energii, a především, její sebevědomí.

Ascendis: quero et illisium, našeptával jí hlas neznámý, ale tak nějak povědomý. Poslechla tedy ten vnitřní hlas, jelikož se sama se sebou nechtěla opět hádat. Začala se chystat na provedení kouzla. Namířila astrix proti své levé dlani ve známém gestu a v hlavě se jí opakovala známá formule pořád a pořád dokola. Zatnula zuby a snažila se přimět vyřknout formuli nahlas.

„No tak, zkus to. Co nejhoršího se může stát?" Pousmála se nad myšlenkou, jaký efekt kouzlo bude mít, pokud se jí skutečně povede. Avšak tím se nenechala zastrašit. V tuto chvíli jí záleželo pouze na tom, aby se jí vrátila její jiskra.

Rozkročila se do bojového postoje ve snaze dokončit své kouzlo. Pevně držela astrix, až se jí třásla ruka. Druhá ruka, křečovitě svírající imaginární kouli, byla připravena k čarování. Z čela jí stékal nepříjemný studený pot, který ji štípal do očí.

„Zvládneš to, přece nechceš navždy žít takhle! Udělej to!"

Znovu si zopakovala magickou formuli a roztřáslo se jí celé tělo.

„Raaaa," zařvala a mrskla s astrixí, která se odmrštila do kouta pokoje. Sesula se na zem, opřela se zády o stěnu a objala si kolena. Tentokrát slzy udržet nedokázala. „Měla jsem to zkusit," říkala si. Ale strach ji přemohl. Před půl rokem přišla o všechno. O svůj domov, přátelé i o své poslání. Vědět, že by přišla i o magii, která jí dělala tím, kým je, by teď rozhodně nezvládla.

Jakmile se trochu uklidnila, popotáhla a utřela si slzy.

„Tak, ranní rituál mám za sebou a ty, pokoji abys věděl, to kouzlo jsem neseslala pouze kvůli tobě!" Pokusila si zachovat tvář, ačkoliv jí nikdo nemohl slyšet.

Nakonec se přiměla zvednout a vyjít z pokoje. Astrix si samozřejmě vzala s sebou. I když jí to občas přišlo zvláštní, co kdyby ji náhodou potřebovala.