Nara Flare: Rudá skvrna [DOKONČENO]

V. Změna hry (2/8)

Nara vklouzla do druhé místnosti. Byla o něco menší než ta předchozí, ale zboží zde nevypadalo výrazně odlišné. Po Satim však ani památky. Nara cítila rytmické údery jejího srdce a při každém došlapu se jí roztřásla kolena.

No tak, zklidni se. To zvládneš Naro.

Opatrně vytáhla svou astrix a potichu obcházela dlouhý vysoký regál. Vzpomněla si, že na konci místnosti je opona, kterou by se mohl dostat do skladiště. Ta si však v klidu visí jako mokré prádlo na šňůře. Podle absence pohybu to vypadá, že Sati ještě neunikl.

Na chvíli se zastavila. Uslyšela pravidelně se ozývající kroky, doprovázené vrzáním dřevěné podlahy. Následovala je podél stěny.

Konečně se jí podařilo uklidnit tak, že už neslyšela sebe, ale za to zachytila Satiho dech. Byl blízko. Původně si to neuvědomila, ale vypadá to, že její bývalý vedoucí je ještě nervóznější než ona sama. A má taky proč.

Blížila se ke konci uličky a věděla, že ho nesmí nechat uniknout. Dala se do běhu a skočila do vedlejší uličky. Stála jen kousíček před překvapeným bývalým zaměstnavatelem. Ten hleděl na čarodějku, a především na její astrix.

Teď nebo nikdy! Nepřemýšlela, kompletně se oprostila od celého světa, zavřela oči a astrix namířila proti druhé ruce.

Ascendis: quero et illisium

Levou rukou napřáhla proti Satimu, aby vyslala ohnivou kouli směrem k němu.

Alespoň v to doufala.

Otevřela oči a viděla vystrašeného muže, který měl zdvižené ruce proti ní a pomalu otvíral zděšené oči, v nichž se vystřídala úleva až v pocit vítězství. Nara se podívala na svoji levou ruku a došlo jí, že její obava se naplnila. Magie ji opustila.

Sati si to také uvědomil, nečekal, sáhl do kapsy a pohotově po Naře hodil lahvičku s kapalinou. Nara sebou trhla na zem a jen tak tak, se vyhnula lahvičce, která se roztříštila o stěnu tyčící se hned za ní.

Sati nečekal na její reakci a dal se na útěk. Nara už neměla sílu jej pronásledovat. Viděla, jak mizí ve vedlejší uličce, když zaslechla výbuch a celá místnost se najednou otřásla. Za ním následoval výkřik.

To jí donutilo vstát. Popoběhla se podívat, co se stalo.

Málem upadla. Z té rány jí zrnilo v uších a udělalo se jí mdlo. V uličce uviděla Gedeona se sklánět nad zakrváceným tělem. Něco mu povídal, ale zjevně nedostával žádnou odpověď.

Nara se vrátila zpátky, protože se obávala čelit Gedeonovi, a především sama sobě.

Je to nakonec pravda. Vyhasla jsem. Ale kdy a jak se to stalo? Dá se to vůbec nějak zvrátit?

Tyhle a spousty dalších otázek jí prolétly hlavou, když se sesunula na zem. Veškerý obraz jí ztmavl a na okamžik viděla pouze černé a bílé kostičky. Spolu s tím zrnění nabývalo na síle a dostala závrať. Chtěla zvracet. Zavřela oči a snažila se uklidnit.

Ani jsem netušila proč, se mi v mysli vybavil David. Na to, jak jsme poprvé setkali. Do Stredamoru jsem dorazila z Balthory asi měsíc poté, co jsem opustila akademii. Co si to namlouvám, potom co mě vyhodili. Během prvního měsíce jsem na astrix a jakékoliv kouzlení ani nepomyslela. Měla jsem pocit po tom všem, co se stalo, že si už nikdy nezasloužím čarovat. Ale po měsíci mě začala svrbět ruka a večer u kašny jsem tam postávala s astrixí v ruce.

Ale něco bylo špatně.

Nehnutě jsem stála, snažíc se začít kouzlit, ale nemohla jsem se přimět. V tu chvíli se objevil právě David. Už jsem si nemohla vzpomenout na to s kým přišel. Ač jsem se snažila, jak jsem chtěla, obličej té postavy byl jakoby v mlze. Ale je to už skoro půl roku, nemůžu si pamatovat všechno a navíc se nezdržel dlouho. David tam stál v tom chladném večeru pouze v košili s naskakující husí kůží a při pohledu na astrix mi řekl. Kde jste nechala orchestr? Byla to tak absurdní situace, že jsem se dala do smíchu. Vím, ž to není nejlepší vtip, ale smála jsem se poprvé od odchodu z akademie. Dali jsme se pak do řeči a propovídali jsme spolu celou noc. Další týden jsem se o něj starala, protože nastydnul.

Škoda, že dopadnul takhle.

Z přemýšlení jí náhle přerušilo bouchnutí o podlahu. Zrnění v uších pomalu ustávalo a opět už rozlišovala jednotlivé barvy, a proto se posunula blíže za zvukem. Na zemi uviděla krysu. Ležela natažená vedle rozlité tekutiny a střepů z lahvičky.

Normálně by začala ječet a utíkat, ale tahle ji nějakým způsobem očarovala. Možná za to mohl jen fakt, že byla ztuhlá a mrtvá. I tak se rozhodla nepokoušet svoji fobii a chtěla odsud odejít.

„Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivým, ale přísným tónem glymerkin. Nara se zarazila a po chvíli na něj pomaličku stáčela zrak. Na kazajku, kterou měl celou rudou od krve. Těžko hádat, který z fleků byl jeho vlastní a který patřil Satimu.

Když se Nara konečně chystala odpovědět, Gedeon prošel kolem ní a sklonil se nad hlodavcem.

„Ta krysa už tady takhle ležela, když jsem přišla. Asi jí trefil Sati," vydala ze sebe nakonec, jako by ani nedokázala ovládnout svůj hlas.

Gedeon hlodavce pohladil a ten vyskočil na tlapky. Nara se lekla a vykřikla.

Cože? Já jsem ležela vedle živé krysy!

Naře naběhla po celém těle husí kůže a začala se oklepávat.

Glymerkin očuchal tekutinu a rychle se otočil na čarodějku.

„Prosím, řekni mi, že tě tím netrefil."

Nara najednou zrudla ještě víc a málem z nevolnosti opět spadla na zem. „Ne, myslím, že ne," dostala ze sebe.

Gedeon se však nenechal takhle ledabylou odpovědí odbýt. „Je to velmi důležité, prosím, zkontroluj se."

Nara se ihned začala koukat všude po těle. Najednou si všimla střepu, který byl zabodnutý do levého předloktí. Natáhla ruku před sebe a oba dva koukali na zkrvavený kus skla, trčící z její ruky.

„Proč, co se děje?" domáhala se čarodějka odpovědi.

Glymerkin se zatvářil tak vážně, jak to u něj ještě neviděla a ukázal prstem na zbytek lahvičky na zemi a vystrašeným hlasem řekl.

„Protože ta tekutina, smrdí prokletím."