Nara Flare: Rudá skvrna [DOKONČENO]

III. Jak že se to vlastně jmenuješ (3/5)

*  *  *

Otevřela oči.

Pohledem přeletěla přes stůl, brašnu i astrix. Spočinula pohledem i na té staré skříni, kterou tak nenáviděla.
Tentokrát však doufala, že naposledy ve svém životě. Když se v noci vrátila, našla pode dveřmi kus lístečku. Na něm bylo psáno, že kvůli nezaplacenému nájmu se musí do dvanácti hodin vystěhovat.

Najít to ještě den předtím, asi by se jí rozskočilo srdce. Nevěděla by, co si má počít, ani kam jít. Naštěstí to dnes ví.

Vzala si na sebe bílou košili s rudou vestičkou a koženými kalhotami. Astrix tu samozřejmě nemohla nechat a schovala jí do pouzdra upevněného na bedrech pod vestou. Nakonec popadla brašnu a vyrazila ven.

Ukázalo se, že lafan je docela puntičkář. Dal jí přesné instrukce, kdy a kam má přijít. Dokonce jí donutil, aby si s sebou vzala rukavice, které jí předtím daroval. Vypadaly sice jako obyčejné, ale jakmile si je nasadila, cítila, v čem jsou odlišné. Byly tlustší, než běžné rukavice a na obou stranách měly zvláštní výstelku, přes kterou byla navlečena prakticky neviditelná blána.

Prošla kolem náměstíčka, kde se již shromažďovali obyvatelé, jako každý jiný den. Na svém oblíbeném místě viděla sedět dívku a chlapce, který ji zrovna vzal kolem ramen a jemně si jí přitáhnul k sobě. Dívka se začervenala a její výraz naznačoval, že jí to rozhodně nepříjemné nebylo.

Být to jindy, už teď by je odtamtud vyháněla, ale dnes na ně neměla čas, ani náladu.

Obešla celý dlouhý dům bez oken, aby nalezla vstupní dveře. Jakmile je našla, musela čekat na znamení. Přišlo jí to jako věčnost. Podupávala nohou o zem a poslouchala, jak jí cvaká podrážka bot o kamínky. Když už začala pošlapovat z místa na místo, městem se rozezněly zvony. Proč je tak zatížený na zvony?

Čarodějka nečekala a vešla dovnitř.

„Paráda, jdeš na čas čarodějko, he-he,“ zaznělo formální přivítání z poza stolu.

Nara se podívala na glymerkinovi ruce. Měl totožné rukavice, s tím rozdílem, že mu z konečků vylézají ostré drápy.

„Zdravím Gedeone, jak ses dnes vyspal?“

„Ale, ušlo to, he-he,“ zachechtal se lafan, až Naře zaskřípalo v uších. „Jsi připravená?“

„Jistě,“ odpověděla, natěšená a plná očekávání.

Glymerkin hlasitě zavrněl. „V tom případě pojď za mnou.“

Čarodějku vedl na konec místnosti k osamělým, výstražně vyhlížejícím dveřím. Přemýšlela, co by se za nimi mohlo skrývat.