Královská stopařka [CZ] ✔

2.kapitola - Manoel

Další den, časně z rána, kdy slunce začalo pomalu vycházet, jsme byli téměř u mé známé. Stále jsme projížděli lesem, ale teď po ránu to bylo jako příjemná vyjížďka. Kolem zpívali ptáci, po stromech se proháněly veverky a občas jsem v dálce zahlédla krásnou ladnou laňku. Byl krásný teplý den, měla jsem dobrou náladu, jen člověk po mém boku mi to tak trochu kazil.

Na malém svahu jsem uviděla kopce borůvčího, momentálně to byl jediný způsob, jak do sebe dostat něco málo k jídlu. Zastavila jsem, čímž jsem Camerona probudila z hlubokého spánku. Seskočila jsem z mého vraníka a vydala se nějaké nasbírat.

"Hey, co je?" ozval se nevrle Cameron.

"Ty snad nemáš hlad?" otočila jsem se na něj a on se už úplně probral z ospalosti. 
"Musím tě přeci dovést živého, nemůžu tě nechat umřít hlady. Ačkoli bych to nejraději udělala." tu poslední větu jsem si vážně vychutnala a ten jeho pohled. Byl tím trochu zaskočený a já jsem se mu musela zasmát. Vlastně je to poprvé, co jsem se za celou tuhle cestu usmála. Za to on se na mě zamračil ještě více.

"Můžu si aspoň nějaké nasbírat?"

"Pro mě za mě."

"Tak mi laskavě pomoz z toho koně, jsem svázaný, přesněji k tomu koni přivázaný a tak se vážně dobře neslézá." tak já abych mu ještě pomáhala z koně, to zrovna.

"Ještě se pokusíš mi utéct."

"Nepokusím, i když bych to moc rád udělal. Mám vážně hlad."

"Počkej chvíli, nějaké nasbírám. A nesnaž se utéct." hodila jsem na něj široký úsměv a on protočil oči.

"Jasně, jen si ze mě dělej legraci. Nejen, že tu musím s tebou trčet, ale ještě budu tvojí obětí posměchu. Ty jsi fakt výborná."

Proč si z něj kvůli tomu dělám srandu? Oba mě dva koně mám perfektně vycvičené, že pokud by se s ním pokusil ujet, ten kůň by ho dovezl leda tak na královský dvůr.

"Víš, proč jedeš zrovna na Hodnielovi?"

"Protože ho máš takhle vycvičeného?"

"To ovšem také, ale jmenuje se po jednom andělovi, po Hodnielovi. A Hodniel je anděl s předpokládanou mocí léčit hloupost u mužů. Akorát u tebe se jeho moc ještě vůbec neprokázala." nevím proč, ale dnes mě vyloženě těší si z něj utahovat. 
"No co je? Ty ses rozhodl mě tím pohledem dneska provrtat nebo co?"

"Budeš si do mě rýpat celý den, princezničko? Radši mi jdi nasbírat nějaké ty borůvky." oplatil mi stejnou mincí.

"Přihodím ti k nim něco jedovatého!"

"Jen se nedělej, neudělala bys to. A ani nemůžeš."

"Aby ses ještě nedivil." nechala jsem ho sedět na Hodnielovi a odkráčela nějaké nasbírat.

Z kapsy jsem vyndala kožený váček, který jsem začala plnit borůvkami. Byla jsem ke Cameronovi otočená zády, ale po celou dobu jsem cítila jeho pichlavý pohled. Nakonec jsem naplnila dva váčky, pro každého jeden.

"No toho se teda najím." 

"Nestěžuj si! Můžeš být rád, že dostaneš vůbec něco. A navíc, já nemám ani o trochu víc než ty."

"Tak díky."

"Až dojedeme k Manoel, tak se najíme víc a i si odpočneme."

"Jak dlouho tam ještě pojedeme?"

"Už jen chvíli. Tam na konci lesa má malý domek." odpověděla jsem mu s nezájmem, zatímco jsem se vyhoupla do sedla mého koně.

"Jak jsi říkala, že tenhle kůň je Hodniel, co je zač ten tvůj?"