Královská stopařka [CZ] ✔

5.kapitola - Měj se.

Chopili se ho otcovi stráže, doslova ho servali z koně. Nesnažil se ani pořádně bránit, věděl, že by to stejně nemělo smysl. Byli na něj čtyři a on po dlouhé cestě by vážně šanci neměl.

Když se na mě zničeně podíval, na mě se uvalila obrovská tíha. Bylo mi líto že to tak musí být, ale nemohla jsem nic udělat. Nesměla jsem. Pak nasadil svou pevnou masku.

Konečně se všichni uklidnili a já jsem seskočila z koně. Nechala jsem jednoho ze sluhů, aby oba koně odvedl do stájí a já jsem se měla ujat vedení této skupinky. Je mou povinností, abych šla v předu. 

"Promiň." zašeptala jsem se slzou v oku, když jsem kolem Camerona procházela.

Vydala jsem se přímo do hlavního sálu, kde už by měl být i otec. Hned za mnou se drželi stráže s Cameronem. Nemohla jsem se otočit. Ještě bych udělala nějakou blbost, které bych pak litovala.

Vycházeli jsme široké zdobené schody a úplně nahoře jsme vešli do mohutných ručně vyřezávaných dveří, vedoucích přímo do hlavního sálu. Otec už tam seděl na trůnu, od kterého se táhl dlouhý červený koberec. Po tom koberci jsem se vydala přímo k otci, kterému jsem se zlehka uklonila a postavila se po jeho levici. Tak se mi naskytl pohled, jak stráže vedou Camerona blíže a blíže. Zastavili se kus před trůnem a všichni se uklonili. I Cameron se musel uklonit, ačkoli se mu nechtělo. Bylo to na chvíli vidět v jeho obličeji, ale pak hned nasadil tu pevnou masku jako předtím venku. Otec se na oplátku postavil a pokynul jim hlavou, že se už mohou postavit. Tyhle rituály jsem nikdy neměla ráda. Je to tak zbytečné a akorát se tam trápí.

Poté se otec opět posadil a jeho rádce začal předčítat spis o Cameronovi.

"Cameron Adams, východní království, přijel se svými lidmi sem na ples a rozpoutal zmatek. Jeho rukou a rukou jeho mužů zemřelo sedm našich lidí a další byli zranění. Za tento prohřešek se navrhuje trest smrti."

"Máte něco na svou obhajobu, pane Adamsi?" zeptal se ho otec a já jsem čekala co splyne z Cameronových úst.

"Veličenstvo, má vůbec smysl se nějak obhajovat? Stejně by mi tu nikdo nevěřil. Všichni jsou zaslepení informací, že jsem to udělal, dokonce i vaše dcera." s tím se na mě podíval a já jsem se cítila ještě více provinile, že jsem ho sem vůbec vodila.

"Tak dobrá, tedy. Na šibenici!" zakřičel otec a v sále se to až děsivě rozléhalo.

"Neee!" vykřikla jsem, aniž bych nad tím přemýšlela.

"Ty se do toho nepleť, Beatrice! Nic ti do toho není!" zakřičel otec tentokrát i na mě.

"Že mi do toho nic není? To teda sakra že je!"

"Beatrice, takhle princezna a má dcera mluvit nebude! A jdi pryč do své komnaty, nic ti do toho není!"

"Jsi ubožák!" křikla jsem na něj, když jsem utíkala do své komnaty. Na Camerona jsem se ani nemohla podívat, vždyť já jsem ho přivedla na smrt!

Ještě než jsem vyběhla ze dveří jsem uslyšela otce, jak říká že poprava bude zítra odpoledne. Bylo mi všechno tak líto, nechtěla jsem, aby umřel, vlastně ani nevím proč. Něco mi to zakazovalo, takový pocit, že ho potřebuji živého. 

Vběhla jsem do své komnaty, zamkla jsem a skočila do postele. Brečela jsem. Bylo mi líto Camerona a bylo mi líto i to, jak jsem se zachovala k otci. Tohle jsem mu ještě nikdy neudělala. Vlastně jsem ani ještě nikdy nechtěla zachránit někoho ze svých zajatců.

Cameron

Klečel jsem tam, na červeném koberci před králem a poslouchal jsem rozsudek své smrti.