Královská stopařka [CZ] ✔

6. kapitola - Šibenice

Odcházela jsem z cely a cítila jsem se strašně špatně. Pomalu jsem spřádala různé plány. Nesmím ho nechat zemřít. Už pomalu začínám chápat, co mi teta chtěla říci těmi záhadnými slovy. On je jediný, kdo mi může pomoci najít pravého viníka. Jen on, nikdo jiný. Nevím proč, ale jsem si tím najednou tak jistá, jsem si jistá i tím, že on to skutečně neudělal. Najednou mám pocit, že mu mám vážně věřit. Jen doufám, že všechny moje plány vyjdou.

Rychle jsem doběhla do stájí, abych začala s přípravami. Musím připravit dva koně, ale nesmím vzít oba mé dva jako obvykle. Poznali by mě. Mám koní samozřejmě více a všichni jsou skvěle vycvičení. Vezmu si svého Embeho, kterého beru za každé situace a pro Camerona Ionela. Je to bílý statný hřebec a jmenuje se také po andělovi, Archandělovi zdraví. Tak nějak z větší části jsem je oba vyhrěbelcovala, nasadila sedlo a uzdu a vyvedla je k východu, kde jsem je tak nalehko přivázala. V tuhle dobu sem nikdo nechodí, takže by neměl být žádný problém. Nechala jsem je tam a zamířila přes nádvoří, kde se už připravovala šibenice, do svého pokoje.

Rozevřela jsem velkou almaru a začala se přehrabovat ve velké hromadě různého oblečení. Potřebovala jsem najít dlouhý tmavý hábit s přehozem přes hlavu. Neměla jsem ho tak dlouho, že ani nevím v jakém bude stavu. Konečně jsem ho našla, samozřejmě až úplně na dně. Odhodila jsem ho na postel a pokračovala v přehrabování. Dále jsem vyndala dlouhé úzké kalhoty a na vrch černé triko s jednou z mých oblíbených vest. To všechno jsem na sebe rychle hodila a z almary jsem vytáhla ještě jeden černý přehoz, ale tentokrát pánský, který mám, no vlastně ani nevím proč ho mám, ale možná, že se bude hodit.

Dále jsem přešla k velkému zrcadlu, před které jsem se usadila na malou dřevěnou židli. Své dlouhé vlasy jsem si sepnula do culíku, trochu na bok posazeného. A jelikož jsem si nemohla dovolit, aby mě kdokoli poznal, musela jsem si udělat kolem očí černé linky, pusu rudou a dlouhé řasy. Vypadala jsem jinak. Do kapsy vesty jsem si zastrčila proužku černé látky, kterou si později dám přes oči.

Do opasku jsem si zastrčila malou dýku, zahákla pochvu s mečem a přes záda si přehodila luk se šípy. Pak jsem přes to všechno hodila černý hábit, aby nebylo poznat nic z toho, co je pod ním. Vyšla jsem potichu z pokoje. Na chodbě vládlo hrobové ticho, téměř všichni už jsou venku a čekají na popravu. Rychle jsem probíhala celou spleť chodeb, vždy když jsem někoho potkala, musela jsem zaběhnout někam za roh, schovat ze za ozdobné sloupy nebo zalézt za závěsy. Nesmím si dovolit, aby mě kdokoli poznal, nikdo nesmí ani vědět, co dnes mám na sobě, prostě ne.

Konečně jsem se dostala k hlavní bráně ven. Na chvíli jsem zastavila a přehodila si širokou kapuci od mého hábitu přes hlavu. Pečlivě jsem se zahalila, abych skutečně nešla poznat. Z hluboka jsem se nadechla, vzala za mohutnou kliku a vykročila ven. Na nádvoří už se sbíhala spousta lidí, ze zámku už tam byli téměř všichni. Nechápu proč, ale pro ně je to jako nějaká společenská akce, taková ohavnost. Ano, já většinou musím při popravách být také, ale rozhodně tam nejsem dobrovolně. Je to má povinnost a nyní tam svým způsobem budu také, ale žádná poprava se konat nebude!

Rychle jsem přes nádvoří přeběhla do stájí, ani lidmi jsem se prodírat nemusela. Všichni se mačkali uprostřed co nejblíže šibenici. Nepozorovaně jsem se dostala do stájí. Moji dva koně byli pořád na stejném místě, jak jsem říkala, v tuhle dobu tu není nikdo a mě to hrálo do karet. Přes oči jsem si uvázala černý kus látky, který jsem měla v kapse. Připadala jsem si jako Zoro. Ale ono na tom něco skutečně bylo. Nikdo vás tak nepozná. Vzala jsem koně za otěže a vyšla na nádvoří, ještě jsem ale stihla zamknout stáje. Nikdo to přes zmatek a hluk neřešil, že se tam procházím s koňmi. Nechala jsem je kus za šibenicí tam, kde nikdo stát nebude. Nechala jsem je tam stát a sama se vmísila do davu.