Královská stopařka [CZ] ✔

8. kapitola - Palačinky?

Její víčka se úplně zavřela. V tu chvíli ve mě úplně hrklo.

"Bett!" vykřikl jsem hned vzápětí. Jediné, co mě uklidnilo, byl její pomalu se zvedající hrudník. Sice její nádechy byly dost trhané, ale byl jsem klidnější. Ten pohled mě skutečně ničil. 

"Camerone, v klidu. Bude v pořádku, tedy udělám pro to všechno. Nemůžu přeci dopustit, aby se cokoliv mému zlatíčku stalo." kývl jsem na souhlas a dále se díval na spící Beatrice.

Manoel

Oddechla jsem si, když sem s Beatrice přijel Cameron. Věděla jsem, že se jí něco stane, věděla jsem že nepřijede sama a doufala jsem, že ten někdo bude právě tento chlapec. Byla jsem ráda, že mu pomohla, ačkoli se ona sama ve svých myšlenkách ještě nemůže zorientovat.

Beatrice mi tu ležela na pohovce a u ní stále seděl Cameron. Občas mi přišlo, že ani nemrká. Měl ustaraný pohled, bál se o ní. Nevím, co se mezi těmi dvěma změnilo od doby, co tu byli naposledy, ale teď nemůže ani jeden bez druhého být. Chyběli by si. 

Zatímco ti dva tam pobývali tak nehybně, já jsem připravovala jeden ze svých lektvarů, směsí, roztoků, no jak sami chcete to nazvat. Do kastrolu jsem si nechala uvařit vodu a do té jsem postupně přidávala různé bylinky. Některé jsem musela jít natrhat čerstvé na zahradu a některé jsem měla nasušené a připravené k použití. Všechno jsem připravovala pomalu s největší pečlivostí. Co to vlastně připravuji? Je to něco jako lék, z části to potlačí bolest a pomůže jí to se co nejdříve uzdravit. 

Když jsem to vše smíchala, musela jsem to nechat ještě nějakou dobu na plotně. Až to bude hotové poznám tak, že to celou místnost krásně provoní. Ještě jsem odběhla k naší dvojici. Musím jí převázat to rameno. Ačkoli její černá páska přes oči, se kterou měla ránu zaškrcenou plnila svou funkci poměrně dobře, tak potřebuje čistý obvaz. To, že usnula se mi vlastně hodilo. Musela jsem jí ránu vydesinfikovat a pak jsem na ní přiložila hojivé lupínky. Až poté jsem mohla rameno převázat. Cameron po celou dobu pozoroval mou činnost a neřekl ani slovo. Vlastně se mu ani nedivím.

Po chvíli jsem se vrátila k plotně a celé to pořádně naposledy promíchala. Přelila jsem lektvar do velké misky a nechala odstát. Má se to požívat studené, alespoň chvíli uleželé. A navíc, Bett je teď slabá, takže bych to do ní ani nedostala. Musí se pořádně prospat a až poté budeme s léčením pokračovat. 

"Camerone? Prosím mohl bys jí odnést do pokoje na postel? Tato pohovka není zrovna nejpříjemnější na odpočinkový spánek."

"Ovšem." usmál se na mě poté, co jsem ho vytrhla z hlubokého přemýšlení.

Cameron

Po celou dobu jsem přemýšlel nad tím, jak se o ní bojím, nemohl jsem přijít na jiné myšlenky a jak také, když tu přede mnou ležela.

Pak mě Manoel vytrhla z přemýšlení a já jsem Bett vzal do náruče. I když byla tak slabá, ze spánku mi omotala ruce kolem krku a přivinula se ke mě. Celá se klepala a úplně hořela. Manoel si všimla, jak jsem jí přiložil ruku na čelo a nespokojeně se zatvářil a hned mi do ruky dala mokrý ručník, který jí mám přikládat na čelo.

Odnesl jsem jí do postele a ona se spokojeně zavrtala do peřin. Přišoupl jsem si k její posteli těžké křeslo, pohodlně se do něj usadil a na chvíli si také zavřel oči.

"Camerone?" zašeptala Bett a já jsem se rychle probral. Ona mluvila ze spaní.

"Jsem tu s tebou, Bett."

"Neodcházej."

"Neodejdu, neopustím tě, rozhodně ne teď."

"Tak dobře." ze spaní se pousmála a spokojeně oddechovala. Já jsem jí stále přikládal studený obklad na čelo a chvilkami jsem si také zdříml.